Seriál Deníku: Vítězové a poražení.Seriál Deníku: Vítězové a poražení.Zdroj: DeníkDo finanční tísně se nedostal i díky podpoře z Rakouska, kde má teď absolvent brněnské Taneční konzervatoře, který si doplňoval vzdělání v Linci, trvalý pobyt. V německojazyčných zemích jsou na tom podle Dvořáka umělci lépe, v Česku se k nim autority chovají chaoticky a podezíravě.

Pandemie ho zaskočila, díky ní si ale uvědomil, že netančí jen pro potlesk, ale hlavně pro vlastní radost z tvorby. Budoucnosti se nebojí: živá kultura prý může na dlouhém lockdownu „vydělat“. Dřív se kulturní stánky přetahovaly o diváky znuděné přebytkem nabídky. Až virus povolí, na živé umění se budou lidé, dlouho izolovaní od kultury i od sebe, jen hrnout.

Invaze koronaviru do střední Evropy zastihla Dvořáka po premiéře projektu Turandot v Opeře Národního divadla. „Ještě jsem stihl jedno angažmá ve Švýcarsku, to už se zavíraly hranice,“ líčí umělec. Tvrdý lockdown zpočátku bral jako přechodnou záležitost. Na mysli nepropadal, i když začal pociťovat příznaky klaustrofobie v brněnském bytě.

Zde zůstal skoro na čtvrt roku bez syna a rakouské partnerky. „Na druhou stranu jsem byl nucen soustředit se sám na sebe. Pro člověka, který žije hlavně prací s lidmi, je občas dobré vypnout,“ říká Dvořák.

Návrat do Rakouska 

Když se mu podařilo vrátit se do Rakouska, jako jeho trvalý rezident se tam přihlásil o podporu. Jako to mohl učinit kdokoli, kdo přišel kvůli protiepidemickým opatřením tamní vlády o práci. „Přehledný elektronický formulář jsem vyplňoval asi čtvrt hodiny. Okamžitě mi odpověděli a do 14 dnů jsem měl peníze na účtu,“ popisuje Dvořák.

Podporu pobíral jen čtvrt roku, v červnu už zase naskočil do rozjetých projektů. Na multižánrový ProART Festival, který v Česku pořádá už 18 let, přišlo dost lidí. „Léto jsem uzavíral v euforii,“ hodnotí Dvořák. Podzim si ale zase vzal do režie virus.

Žádosti o granty, které podával v druhé polovině minulého roku na letošek, namířil na živá uvedení představení v jeho choreografii či režii. „Teď máme 4 měsíce pryč, živé představení nebylo ani jedno,“ bilancuje. V on-linu nevidí dlouhodobou perspektivu. „Tanec i divadlo jsou založeny na vzájemné energii diváka s interpretem,“ vysvětluje.

Jestli a jak v létě proběhne 18. ročník ProARTu s účinkujícími z několika zemí, zatím neví. Absence včasného plánu země pro otvírání kultury Dvořákovi vadí. „Chápu závažnost pandemie. Ale už ne to, s jakým přístupem vláda přistupuje nejen ke kultuře, ale třeba i ke školství. Je to neštěstí,“ hodnotí umělec.

Rozpočet mu dál spravuje zahraničí. „Zkraje roku jsem měl mít na čtvrt roku produkci v Německu, odvolali ji. I přesto mi vyplatili půlku honoráře,“ je rád Dvořák. Ani s podporou z německojazyčných zemí by ale nepřežil bez vytvořených rezerv. Řada jiných umělců v Česku je neměla. Museli si najít jinou práci. Ne každý to přizná, ale jsou tací, kteří skládají balíky v supermarketu. Na druhou stranu ne všichni, kdo chtěli, něco prozatímního našli. „Vím o případu, kdy se muzikálový zpěvák ucházel o práci v lese a vysmáli se mu. Není bohužel pravidlo, že manuální práci v Česku může získat ten, kdo má dvě ruce,“ nechápe tanečník.

Premiéry on-line 

Ten ale neváhá mířit ani do vlastních řad. Nelíbí se mu, že tvůrčí týmy s angažmá v kamenných divadlech za veřejné peníze zkoušejí a někdy i dotáhnou hru do finále. Ale uloží ji do šuplíku, aniž by z toho lidé vůbec mohli něco mít. Na západ od nás se přitom podle M. Dvořáka obvykle divadla snaží dovést rozjeté inscenace k on-line premiérám. „Já sám jsem jako nezávislý umělec na podzim, když to jinak nešlo, poctivě nazkoušel, odpremiéroval a 6krát odreprízoval projekt on-line, abych ho mohl předvést divákům a poctivě vyúčtovat,“ zmínil Dvořák.

Oproti umělcům ve stálém angažmá a tedy i se stálým příjmem v Česku stojí zástupy těch nezávislých, kteří někdy ani nedostali kompenzační bonus pro OSVČ nebo jednorázovou 60tisícovou podporu z programu Covid kultura. „I tak je tristní, s jakou prodlevou tento příspěvek dostávají ti úspěšnější. V Česku vládne chaos, ale i podezíravost, aby někdo na něčem nevydělal,“ vadí Dvořákovi. Ten během epidemie zjistil, trochu i ke svému překvapení, že i když k nim má úctu, diváci pro něj nejdůležitější nejsou. Důležitější je pro něj proces tvorby a vlastní radost z ní.

Epidemie ho nasměrovala k větší empatii vůči potřebám jiných lidí. A nasvítila jinak i prostředí kultury. „Posledních deset let jsme jí byli přesyceni, umělci se přetahovali o diváky, zaujmout bylo velmi náročné,“ hodnotí Dvořák. Teď to podle něj bude jinak. A i to mu dává naději v současnosti, která pro umělce jako on pořád nevypadá růžově.

„Touha lidí jít za kulturou bude enormní. Cítím to sám na sobě. Potřebuju už jít do divadla nebo na koncert, vidět živé interprety, být osloven off-line uměním. Na epidemii nakonec můžeme v přeneseném slova smyslu i vydělat,“ uzavírá.

Vítězové, poražení a přeživší covidové krize

Seriál Deníku o tom, jak se Česko bude dostávat zpět do normálních časů. Celý duben a květen v Deníku. V nejbližších dnech vás čeká:  

Čtvrtek 29. 4. – Vyrostli v pandemii. Malou firmu z Věstonic proslavil projekt balíků na míru

Pátek 30. 4. – Bez kroužků a bez soutěží. Příběhy žáků uměleckých škol