Předchůdci dnešních brambor pocházejí ze západní části Jižní Ameriky, z vysoko položených náhorních rovin And. Evropští dobyvatelé a mořeplavci se poprvé setkali s bramborami v první třetině 16. století v dnešním Peru. Domorodci z nich připravovali polévku a chléb, sušili je a sušené uchovávali léta.

Do Evropy se brambory dostaly ze dvou směrů, jako zahradní rostlina a botanická zvláštnost. Do jižní a střední Evropy byly přivezeny přes Španělsko v 60. letech 16. století, do Severní Evropy (a také do severní Ameriky, kde byly do té doby naprosto neznámé) přes Irsko a Anglii v polovině 80. let 16. století.
Ve střední Evropě došlo na polní pěstování brambor v první polovině 18. století. Na našem území se tento proces rozvíjel nestejnoměrně, někde začal před polovinou 18. století, jinde až v prvním desetiletí 19. století.

V lidové stravě nahradily brambory hrách, jedlou řepu a nejrůznější kaše z prosa, pohanky, ječmene a pšenice. Stravu odvrátily od typicky moučných jídel k zelenině, a vyvolaly tak ve výživě lidu skutečnou revoluci.

Prostý člověk sice neznal složení brambor, ale vypozoroval jejich výživnost, stravitelnost a nenáročnost kuchyňské úpravy, což u chudých lidí rozhodovalo.
Zkušení bylinkáři zase oceňovali zvláštní schopnost šťávy ze syrových brambor, která má dobrý vliv na trávicí soustavu, projímavé vlastnosti a povoluje napětí při křečích. V minulosti se brambory používaly zevně na kožní ekzémy, ke koupelím při revmatismu a k omývání ran. Pára nad vařenou bramborovou natí se osvědčila k inhalaci při úporném kašli a bramborový škrob pro svou cenovou dostupnost k masážím.

(vab)