Prohlídka trati

Upřímně – přípravě na závod jsem moc nedal. Přesto jsem si věřil. Vždyť jsem celý měsíc dvakrát až třikrát týdně běhal pětikilometrový okruh a poté, co pomalu doznívala tuhá zima jsem se ve druhé polovině dubna dostal i párkrát na kolo. Dokonce jsem se třikrát vydal na treku do práce – z Dobrušky do Rychnova.
Dva dny před startem závodu jsem si z webových stránkek Stalak Bike Cupu vytiskl mapku závodu a vyjel na vypůjčeném scottovi do areálu Včelný na obhlídku trati. Bylo teplo, svítilo slunce – ideální počasí na kolo.
Šestikilometrový okruh, který jsem měl v závodě absolvovat čtyřikrát, mě jako ryzího hobbycyklistu trochu šokoval. Tři strmá stoupání rychle ubírala síly. V tom třetím během jednoho kilometru vystoupáte o 70 výškových metrů. „Tak tohle čtyřikrát po sobě nedám,“ pomyslel jsem si, ale odvahu jsem přesto neztratil. Trať byla suchá a v rychlých sjezdech to příjemně svištělo. Po jednom seznamovacím okruhu s mapkou v ruce, jsem si dal druhý ve svižnějším tempu – a měl jsem toho skutečně dost!

Déšť proměnil trať

Jenže mělo být ještě hůř. Noc před závodem propršela a cestou do Rychnova stále mžilo. A ochladilo se. I Petr o mě patrně začal mít obavy. Přichystal mi hřejivou emulzi na nohy a radil, abych příliš nebláznil ve sjezdech. Asi měl strach o svoje kolo… Vyfasoval jsem startovní číslo 118 s čipem, které jezdcům zaznamená cílový čas i mezičasy jednotlivých okruhů.
Před startem jsem se poslušně zařadil na konec padesátičlenného startovního pole. Nechtěl jsem zkušenějším jezdcům překážet. Měl jsem také obavy z nášlapných pedálů, protože jsem nepříliš ideálně zvládl techniku našlapování do nich.
Zazněl startovní výstřel a barevný peloton se dal do pohybu. Během úvodní stovky metrů k prvnímu prudkému stoupání se mně tempo bikerů okolo zdá příliš pomalé. Pár jich předjíždím. V rozmoklé trávě, pod níž cítím mazlavé bláto, poznávám, že terén bude oproti pátečnímu tréninku na stejné trati neporovnatelně náročnější.
Úvodní stoupání k altánku jsem v pátek v pohodě vyšlapal (no zase až tak v pohodě to nebylo…), ale tentokrát mám obavy z uklouznutí a zpomalení jezdců za mnou. Proto raději sesedám a do kopce vyklusávám podél kola.
Na vrcholu prvního stoupání se držím uprostřed startovního pole, ovšem nejlepší jezdci už zmizeli někde v dáli. Přichází nejprudší sjezdze strmého svahu louky u altánku. Myslím na Petrova slova, ale zároveň před početnými diváky nechci vypadat jako posera. Ve sjezdu mě předjel jen jeden soupeř, takže jsem to snad „esteticky“ zvládl.

Přeji si defekt

Přichází druhé stoupání po úzké lesní cestě s vyjetými hlubokými kolejemi. Přestože zadní kolo na blátě i trávě často podkluzuje, daří se mi je vyjet s vypětím všech sil. Následuje delší pozvolný sjezd se dvěma prudkými zatáčkami „vracečkami“. Pak po asfaltu podél koupaliště a znovu v terénu do krátkého prudkého kopce, v němž musím použít téměř nejlehčí převod. Na následující rovinaté pasáži předjíždím závodníka, jemuž odmítlo službu kolo. Napadá mě kacířská myšlenka - to by byl dobrý důvod pro odstoupení. Defekt by znamenal konec dřiny a vyšel bych ze závodu se ctí. Přeji si závadu na kole nebo abych píchnul. Jenže vypůjčený scott je spolehlivý…

Naivní představy

Čeká na mě nejdelší stoupání na trati. Končí nad Ivanským jezerem. Vydržím šlapat v sedle asi dvě třetiny, pak zadní kolo opět začíná podkluzovat, na čemž se vedle skluzkého podkladu ve strmém kopci podepisuje moje nepříliš zdařilá technika jízdy. Po svých se dotrmácím na nejvyšší bod celé tratě. Tak sem bych měl vystoupat ještě třikrát? Zdá se mi to nemožné. Do konce zahajovacího okruhu už mě čeká už jen delší rovinatý úsek a sjezd s úzkou technickou pasáží, kde se téměř nedá předjíždět. Při tréninku na suchu to byla pohoda, ale nyní se terén v úzkých zatáčkách změnil v mazlavé mýdlo. Projet s oběma nohama v pedálech bez pádu se zdá být nadlidským úkolem. Při vjezdu do úzké pasáže jsem v čele pětičlenného vláčku. Naivně si myslím, že se soupeřům dokážu vzdálit. Po klesání vjíždím na asfaltovou silnici mířící do prostoru startu a cíle. Většina jezdců ze skupiny předjíždí.
Odpočívám. Snažím se nabrat psychické síly do dalších okruhů. Pokud nevzdám, tak mě čekají ještě tři. „Proboha, proč jsem machroval? Proč jsem se nepřihlásil do open závodu, mohl jsem jet o kolo méně?!“

Druhý okruh plný pádů

Ve druhém okruhu jsem si připadal jako shnilá hruška. Hned třikrát jsem spadl! Naštěstí to nebyly pády v rychlosti. Poprvé jsem si „ustlal“ v zatáčce-vracečce nad koupalištěm. Ztratil jsem koncentraci. Zrovna jsem si totiž liboval v tom, že ujíždím jedné juniorce. Přední kolo se v zatáčce smeklo po kořenu stromu a už jsem se válel na zemi. Ulomil jsem startovní číslo s čipem. Než jsem ho opět provizorně upevnil na řidítka, juniorka s dalšímu jezdci se kolem mě prohnala.
Nasedl jsem a snažil jsem se o stíhací jízdu. Marně. Podruhé jsem vyšel stoupání nad jezerem a sjížděl do cílového prostoru. „Mýdlo“ v lese mě poslalo na zem hned dvakrát po sobě, přestože jsem si dával velký pozor a jistil jsem se jednou nohou na zemi.
Projíždím cílovou metou s deptajícím vědomím, že mám za sebou pouze polovinu závodu. Do všech kopců už pochoduji vedle kola. Moje tempo rapidně pokleslo. Stále si v hlavě pohrávám s myšlenkou, že závod vzdám. Když v tom se kolem mě prožene nezvykle rychlý jezdec. Okamžitě procitám! „Nebyl to náhodou vedoucí muž závodu?“ ptám se přihlížejícího diváka podél trati. Kývne na znamení, že asi ano.
V hlavě mi to šrotuje: „To by znamenalo, že už mě pořadatelé do čtvrtého okruhu nepustí. Hurá!“ Toto zjištění mi vlévá novou krev do žil. V závěrečném nejdelším stoupání se dokonce snažím občas popoběhnout. Zjišťují, že běžím rychleji než juniorka, která se přede mnou snaží kopec zdolat v sedle. Na vrcholu už ji dýchám na záda.

Zachránil mě vítěz

Stanovuji si poslední úkol. „Zkusím ji předjet.“ Na rovině se mi to nedaří. „Tak to zkusím ve sjezdu. Holky jsou přeci opatrnější, určitě budu rychlejší,“ myslím si. Jenže chyba lávky. Z děvčete ve světlemodrém dresu se vyklubal „kamikaze v sukni“. Z kopce mně nezadržitelně ujíždí, takže nakonec jsem na ni ztratil téměř půl minuty. Na cílové metě jsem pořadateli podle předpokladů zadržen. Samozřejmě se tvářím, že by mě absolvování čtvrtého okruhu nevadilo.
A jak jsem se umístil v konečném pořadí nejmladší veteránské kategorie jezdců 40 až 49 let? Obsadil jsem krásné čtvrté místo v konkurenci sedmi závodníků. Tři vzdali. Vítěz kategorie Pavel Kaněra zvládl čtyři okruhy za hodinu a necelých 27 minut. Mně trvalo zdolat o jeden okruh méně jednu hodinu, 31 minut a nějaké drobné. Na bronzovou příčku ztratil okolo pětadvaceti minut.
Po našem závodě vyrazili na trať elitní jezdci. Jejich tempo bylo doslova vražedné. Vítězný Michal Kaněra zdolával okruh v průměru o tři minuty rychleji než jeho otec. Já však smekám především před všemi amatérskými bikery a bikerkami, s nimiž jsem měl možnost změřit síly. Pánové a dámy, teď už skutečně vím, o čem závodní cyklistika je! Především opoctivé dřině…