A nebyla to jediná změna v letošní sezoně. Nejdříve po mistrovství Evropy uzavřel reprezentační kapitolu a pak přestoupil z Nymburka do Pardubic, kde rozjížděl svojí profesionální kariéru.

Kruh vaší kariéry se uzavírá. Po dvaceti letech jste se vrátil do Pardubic. Napadla vás někdy podobná myšlenka?
Neplánoval jsem to. Upřímně řečeno, když jsem působil v Americe, tak jsem si myslel, že se nikdy nevrátím do Evropy. V zámoří jsem chtěl hrát po celý zbytek mé kariéry.

To se ale nestalo a vy jste se po čtyřech sezonách strávených v NBA rozhodl pro návrat na starý kontinent…
Přesně tak. Následovaly kluby ve Španělsku, Belgii. A zase jsem nepředpokládal, že se vrátím hrát do České republiky. A najednou jsem stál ve dvaatřiceti před nabídkou jít do Nymburku. Všechno je vývoj. Třeba před rokem jsem na návrat do Pardubic ani nepomyslel. Ale znáte to rčení: Člověk míní, život mění… Vždy je potřeba vyhodnotit tu danou situaci. No a já jsem cítil, že ještě potřebuji nějaké uzavření kariéry. A že chci cyklus uzavřít právě tam, kde jsem začínal s profesionálním basketbalem.

Už by byla asi škoda někam jinam odcházet. Takže v Pardubicích je to poslední štace ve vrcholném sportu?
Já bych za to dokonce dal ruku do ohně. Myslím si, že už nic jiného nebude.

Smlouvu jste ale podepsal pouze do konce této sezony…
Naše jednání se odehrávala v osobní rovině, protože lidi, kteří vedou klub, znám osobně. Mám na ně silné vazby. Takže i do budoucna to bude o nějaké osobní domluvě. Průběžně budeme vyhodnocovat, jak celá naše spolupráce funguje. Co přináší klubu, co přináší mně. Když bude fungovat, tak nevidím žádný důvod proč v ní nepokračovat i v příštích sezonách.

Kvůli tomu, že bydlíte v Poděbradech, to máte teď do Pardubic paradoxně dál než do Nymburku. Spatřujete v tom nějaký problém?
Zatím to problém není. Samozřejmě i tento fakt jsem bral v potaz při vyjednávání o smlouvě. Rodinu jsem stěhovat nechtěl. Cesta po dálnici je v pohodě. V Pardubicích jsem zhruba za čtyřicet minut. Je možné, že to budu kombinovat a zůstanu na jeden den u rodičů v Holicích.

I když je pravda, že Nymburk byl kvůli účasti v evropských pohárech i soutěžích neustále na cestách…
Ano, kolikrát jsem přes týden nebyl skoro doma. V letošní sezoně budu mít rytmus jednoho soutěžního zápasu týdně, takže času na rodinu zbude víc.

Kdy jste poprvé začal jednat s BK Pardubice a jak se ta jednání vyvíjela?
Poprvé jsem mluvil s představiteli Beksy už na jaře. Nezávazně, neboť jsem měl hodně silné náznaky, že chtějí v Nymburce, abych pokračoval. Takže jsem to moc neřešil. Podruhé zkraje září, kdy měl klub personální problémy. Zranil se David Škranc a zdravotní trable měl i americký rozehrávač, se kterým se v Pardubicích nakonec rozloučili. V tu dobu jsem ale byl ještě na mistrovství Evropy v Rumunsku.

Měl jste v ten čas jistotu, že v Nymburce už nebudete hrát a tudíž jste volný?
Jistota to ještě nebyla, ale bylo velmi pravděpodobné, že v Nymburce skončím.

A finální nabídka Pardubic?
Ta přišla na konci října a věci dostaly rychlý spád.

Projevil jste více iniciativy vy nebo pardubické vedení?
Spíše pardubický klub. Já jsem po Eurobasketu často odpovídal novinářům na otázky, kde budu hrát na klubové úrovni. Zmínil jsem skutečnost, že jediná varianta, která přichází do úvahy, jsou Pardubice. A to spustilo nějaký efekt. Hodně spustilo. Začali jsme spolu více komunikovat. No a pak se vyvrbila situace tak, že klub není spokojen s angažmá Walkera a chce udělat změnu. Oslovili mě a v tu chvíli jsme si plácli.

Jméno Jiří Welsch má i přes pokročilejší basketbalový věk stále zvuk. Projevil o vás zájem ještě někdo jiný z domova či zahraničí?
Zahraničí jsem jednoznačně zavrhl. Svému agentovi, se kterým spolupracuji celou kariéru, jsem jasně řekl, ať už nic venku neshání. V posledních týdnech se objevilo několik nabídek z domácích klubů, ovšem všechny jsem s díky odmítl.

Po vašem posledním utkání v reprezentaci padla v mix zóně otázka, zda-li budete pokračovat alespoň na klubové úrovni nebo uzavřete i tuto kariéru. Věděl jste to?
Neměl jsem jasno. Chtěl jsem se vrátit domů a podívat se na to s odstupem času. Hodně jsem pochyboval a řešil jestli hrát či nehrát.

Dostal jste také dotaz na téma přejít do role funkcionáře jako třeba Kamil Novák, který zastává vysoký post ve FIBA. Ještě jste se necítil na „civil“ a ukončení celé kariéry?
(usměje se) Byl to pro mě finální rozhodovací proces. Opravdu jsem dostal nabídku zapojit se do chodu České basketbalové federace. Do sekce pokrývající mládež. Ležely mně na stole dvě možnosti. Rozhodl jsem se pro tu hráčskou.

Vaše láska k basketbalu byla silnější?
Moje láska k basketbalu je velká. Ve finále jsem odhodil logické i praktické argumenty a rozhodoval se na základě pocitu. A v tu chvíli jsem vnitřně cítil, že to nemám hráčsky uzavřené.

Po evropském šampionátu šel u vás z rodinných důvodů basketbal na vedlejší kolej. Kdy se vrátil na tu hlavní?
Přijel jsem z ME a zavřel se před veřejností. Byl jsem s rodinou a čekali jsme na tu nejhezčí chvíli, která přišla 23. září. Narodil se nám syn Jáchym. Ale úplně mně pauza neprospívala. Necítil jsem se dobře fyzicky, což způsobily zdravotní komplikace v létě. Najal jsem si osobního kondičního trenéra a čtyřikrát denně jsme spolu pracovali. Pro případ, že bych ještě hrál. Basket se vrátil na scénu, až když jsme se potkali v Pardubicích s trenérem Ellem Sandersem a generálním manažerem Martinem Markem.

Dvě Eura, dvě děti. Před mistrovstvím Evropy 2015 se vám narodila dcera Julie, po evropském šampionátu 2017 syn Jáchym. Náhoda či plán?
První potomek byl plánovaný. Ale druhé dítě jsme takhle úplně neplánovali. S procesem jsme chtěli začít až po letošním létě (úsměv). Partnerka Vendy se totiž chtěla jet podívat na to mistrovství do Rumunska.

Á propos, už jste zaznamenal, jak je velký rozdíl mít jedno nebo dvě děti?
Teď je to u nás doma téma číslo jedna. Přijde mi, že nám nastala nejsložitější kombinace. Jedno dítě, které není samostatné a neustále potřebuje mít někoho, jak se říká, za zadkem. Do toho novorozeně. Fakt si to užíváme. Musím říct, že naplno (úsměv). Všechny prognózy Jedno dítě – žádné dítě, do puntíku platí. A my jsme si vytvořili vlastní rčení: Dvojnásobná radost = čtyřnásobná starost. Nyní mám ten život plný. Hodně plný.

Určitě vám také přibylo více povinností v domácnosti. Profi sportovec – neprofi sportovec…
Bez pochyby. Když jsem se vrátil z Rumunska, byla přítelkyně ve vysokém stupni těhotenství, a tak jsem převzal Julii na plný úvazek. V podstatě já jsem v posledním měsíci a půl ten, kdo jí stojí za zadkem od rána do večera. Na druhou stranu se můj vztah s malou neuvěřitelně zintenzivnil.

Otec Jiří Welsch, dcera Julie Welschová, syn Jáchym Welsch. Proč jen iniciály J. W.?
Není to úplné, moje životní partnerka se jmenuje Vendula Adlerová. Co se týče dětí, tak to je náhoda. Na Julii jsme se shodli, u kluka jsme se jménem dlouho nevěděli. Nakonec se nám zalíbil Jáchym. Ale mně vůbec nevadí, že je to všechno J. W. (usměje se)

Děda, táta, strejda, bratránek. Všichni předkové vašich ratolestí hráli nebo ještě hrají basketbal. Chcete mít z dětí rovněž basketbalisty?
Hm, ta tradice v naší rodině už je pěkně silná. Samozřejmě, obě děti budou mít pro basketbal předpoklady i parametry. Vždyť partnerka Vendy je bývala volejbalistka. Ona měří 192 cm, já 199 cm. Geny jsou silné. Určitě je k basketbalu povedu. Až budou starší, musí si vybrat sami. Podporu ale od nás dostanou.

Pro vaše děti je pozitivní, že oba rodiče je povedou ke sportu. Alespoň se nebudou uchylovat k počítačům a mobilům. Nebo se snad také obáváte dětské technické revoluce ve vaší rodině?
(zasměje se) Teď je ještě předčasné o tom přemítat. I když malá už měla tendence žádat si iPad. Vymanévrovali jsme z toho a teď to již nevyhledává. Zdá se, že má k pohybu silný vztah. Pokojíček, který jsme jí zařídili je bez nějakých plyšáků. Má tam trampolínu, na které miluje skákat, prolézačku, která ji také baví, skládací žíněnku, kde už se pokouší o první kotouly. Musím říct, že ji sportování baví více než česání panenek.

Opusťme váš rodinný život a vraťme se k basketbalu. Pardubice v posledních letech ne a ne dosáhnout na ligové finále. Jaký na to máte pohled?
Je to těžké analyzovat, když v tom klubu nejste. V loňské sezoně ale byly Pardubice pekelně rozjeté. Z hlediska Nymburka to byl tým, kterého jsme se nejvíc báli. Podle mého názoru v tom hraje velkou roli psychická stránka.Jedna věc je mít spanilou jízdu během základní či nadstavbové části a druhá potvrzovat roli favorita v play off. Ne vždy je to jednoduché. Už se to musí prolomit.

Angažovalo vás vedení právě proto, abyste jim pomohl k naplnění letitého snu? S jakými cíli tedy přicházíte?
(pousměje se) Chci pomoct naplnit to, o co se ten klub snaží. Po sportovní stránce i mimo palubovku. Nepřišel jsem do Pardubic honit si triko. Zaprvé už to nepotřebuji a zadruhé by to ani nedávalo smysl. Budoucnost týmu není Jiří Welsch, ale Viktor Půlpán, Pepino Potoček, David Škranc. A zkušení hráči jako Radek Nečas nebo já jim můžeme pomoct v tom rozletu.

V letošní sezoně se zatím zdá, že BK JIP Pardubice není tou suverénní dvojkou jako v té loňské. Co se podle vás změnilo na jeho hře?
První poločas proti Nymburku, to byla Beksa z loňské sezony. Rychlá hra nahoru dolů, agresivní projev. Před tím jsem ji viděl v Děčíně a ve Svitavách a tam mně chyběla právě agresivita, přímočarost a okamžitá hra do koše. Ještě, když si vzpomenu na minulou sezonu, kdy jsem na sebe navlékl v Pardubicích černý dres Nymburku, tak se na nás valila červenobílá lavina. A to musí pokračovat i nyní!

Pardubice mají v této sezoně nesmírné problémy s rozehrávači: Parks nemohl pro zranění pokračovat, Walker zase nenaplnil představy vedení. A tak vše zachraňuje Viktor Půlpán. Překvapilo vás to?
Ani v nejmenším. To už by nemělo překvapit nikoho. Viktor patří mezi největší talenty českého basketbalu. Pardubický klub mu v tom maximálně pomáhá. Dostává minuty i stále vyšší zodpovědnost. A tak to i zůstane. Já jsem ho nepřišel vyštípat z pozice jedničky ale krýt mu záda.

Viktor Půlpán i vy pocházíte z Holic. Tedy z jednoho města, z jednoho malého města. To je pořádná rarita ve světě basketbalu, nemyslíte?
Je to bezesporu zásluha mého táty. V obou případech. A také si myslím, že je na to velice pyšný. Můj táta je v tom nejlepším slova smyslu blázen do basketbalu. Je obrovský srdcař a díky němu funguje holický klub už pětatřicet let. Holice jsou velkou zásobárnou pardubického klubu. Prostě to už muselo jednou přijít, kdy se dva Holičáci potkají v pardubickém dresu.

Nevracel jste se do Pardubic i kvůli tomu?
Ne, ne. Zase až tak hluboko jsem o tomto faktoru nepřemýšlel.

A otázka na závěr. Proč jste si ve staronovém působišti zvolil zrovna číslo 44?
Dá se říci, že je to číslo, ke kterému mám po devítce největší vztah. Jenže tu má v Pardubicích zabranou Kamil Švrdlík. Přemýšlel jsem tedy o čísle 99, ale pak jsem se vrátil do minulosti a vybral si číslo 44. No a v momentě, kdy jsem se dozvěděl, že ji v Pardubicích přede mnou nosil současný generální manažer Martin Marek, tak to už opravdu nebylo co řešit (smích).