Už vyhlíží konec své poměrně krátké, leč velmi úspěšné kariéry, v níž se mu dostalo na sklonku roku 2016 významného ocenění - Zlatého volantu. „Zlatý volant mě nakopl k tomu, že pojedu i další sezonu," říká téměř padesátiletý Vladimír Vitver, automobilový závodník, který se v rozhovoru neskrývá za žádná klišé.

Můžete na úvod vysvětlit zkratky, které jsou u vašich loňských úspěchů napsané - Hill Climb Championship a E2-SH?
Hill Climb Championship je seriál závodů pod hlavičkou FIA (Mezinárodní automobilová federace - pozn. autora), které se jezdí ve dvanácti zemích Evropy. Hill Climb Championship je rozdělen do dvou kategorií. Kategorie 1 jsou produkční vozy, které mají dle určitých předpisů homologaci - já to jednoduše nazývám sériový závoďák, a to mě moc nebere. V kategorii 2 se potkáváme s vozy SS, kterým říkáme super rakety, a patří sem formule, jednomístné speciály, spidery, tedy nízké placky s motory do tří litrů a váhy cca 500kg. To samé jsou podle mě i vozidla SC, která jsou sice dle předpisu jako dvoumístné, ale díky čarování konstruktérů s rozvážením vozu nespatřuji mezi třídou SC a SS žádný rozdíl. Pak tam máme kategorie CN, což jsou dvoulitrové otevřené spidery - vozy, homologované podle kategorie FIA. A pak tam je právě naše kategorie E2-SH, což jsou tzv. siluety. Jde o auta vycházející z tvarů vozidel, kde jsou dva hlavní omezující předpisy. Tím prvním je, že musí být z homologovaného vozidla, a tím druhým je váha.

A proč jste se rozhodl pro třídu E2-SH?
Tuto třídu miluji proto, že není provázaná regulacemi. Co se týče úprav, tak je volná a je jen na tom dotyčném závodníkovi, jak si připraví techniku a také o tom, jaké má koule ten mezi sedačkou a volantem. Tedy neposlouchám žádné brečení, že ten jede v CN hlavu z Hondy Mugenu, protože jinak není možný, aby mu to tak jelo, nebo že SS a SC mají proti řádům nízko auta a proto mu to funguje na přítlaku, či že někdo má na jednotlivých závodech vyšší obsah motoru, protože se tam zná s technikem, který mu na případném protestu motor nerozšroubuje.

Pojďme po stopách vaší úspěšné loňské sezony. Našlo by se v ní vůbec něco, s čím jste byl nespokojen?
Já jsem vloni trochu přehodnotil svůj postoj k závodění. Pět let předtím jsem totiž šel jen po bodech, taktizoval a chtěl dosáhnout met nejvyšších. Pro rok 2016 jsem si to v hlavě přerovnal a za cíl, i s ohledem na to, že uvažuji o konci kariéry, jsem si dal, porážet na domácích tratích domácí matadory. Ti nejezdí celý šampionát, ale jak já říkám, oni na té trati 360 dní v roce rozvážejí rohlíky a pět dní závodí. Takže mě nezajímalo, co se kolem mě děje, nebo neděje, ale prostě jsem ve Španělsku chtěl porazit nejlepšího Španěla, v Německu nejlepšího Němce atd. A to se mi v podstatě celý rok dařilo. Porazili jsme české mistry, německé mistry, slovenské i francouzské mistry… Sezona se tak vyvíjela velice dobře, jenže pro mě přišla těžká sprcha v Itálii, kde jsme si při běžném servisu svojí blbostí poničili motor, takže poslední čtyři závody už nebyly z naší strany dle mých představ, přesto jsem další dva závody vyhrál.

Tak to musí člověku dodat sebevědomí.
Samozřejmě, ale hlavně mě to ale strašně posílilo konstruktérsky-jezdecky, protože jsme museli na autě najít nová řešení a pustit se za limity, kam jsem se i díky věku již nechtěl pouštět. Teď máme v Anglii motor na opravě, už brzy bychom ho měli mít doma, a jakmile tady bude, tak se strašně těším na testování – až bude mít zase chlapáckou sílu (úsměv).

Kolik jste vloni odjel závodů?
Z původních dvanácti závodů jsme se nakonec zúčastnili deseti, protože závod v Portugalsku byl kvůli počasí zrušen. Tím druhým závodem byl chorvatský Buzet, kde již bylo o čelních místech rozhodnuto. Možná i proto se první pětice z tabulky ME domluvila, že necháme vyniknout i ty kluky ze zadních řad. Trošku mě to mrzí, protože jsem chtěl na jeden závod přeskočit do SS třídy do italského továrního speciálu Osella PA-30 a chtěl si to s těmi kluky italskými rozdat na jejich technice. Ale tím, že do Buzetu nejeli, to ztratilo význam, a tak jsem se radši věnoval své kolbence.

A který z těch závodů se vám nejvíce vryl do paměti?
V každém případě závod, na kterém jsme byli úplně poprvé, a to ve Francii v Saint Pierre. Je to trať, které jsem se bál. Tři roky jsem se tam bál jet a nejel tam, protože to je trať ohraničená na jedné straně skálami a na druhé útesy. Navíc je velký problém si tu trať zapamatovat, protože jsou všechny úseky prakticky stejné. Do paměti se mi vryl proto, že jsem musel vstávat už v šest hodin, ale kvůli nepřízni počasí jsme se na trať dostali až v jednu hodinu. Byl vyhlášen mokrý závod, jenže na ostré jízdy se změnilo počasí, takže jsme na suché trati jeli s gumami do mokra. A aby toho nebylo málo, tak jsme druhou jízdu jeli přesně obráceně - na mokré trati na suchých gumách. Ve finále jsme skončili druzí, když nás porazila jen jedna čtyřkolka a další čtyřkolky jsme nechali za sebou. Dříve jsem říkal, že to s mým autem, kde je poháněná jen zadní náprava, proti vozům 4x4 nejde a ono to jde. To ukázal i další mokrý závod na Slovensku v Dobšiné.

Vladimír Vitver
- účastník Mistrovství Evropy – Hill Climb Championship
- trojnásobný šampion (2012, 2013 a 2016) kategorie E2-SH
- dvojnásobný (2013 a 2016) vicemistr v celkové klasifikaci ME bez rozdílů tříd
- držitel zlatého volantu v roce 2016

Popište mi stručně váš závodní víkend?
Na první pohled to možná může vypadat jako pěkná dovolená po Evropě, ale ve skutečnosti je to pěkná honička. Na závody většinou odjíždíme ve dvou nebo třech lidech - jeden nebo dva mechanici a já. Pokud to jde, tak ještě manželka a synek. Máme takové nepsané pravidlo, že na závody odjíždíme v úterý na noc, nebo ve středu ráno. Na místě chceme být ve středu večer, nebo nejpozději ve čtvrtek ráno kvůli zabrání místa. Ve čtvrtek a v pátek za běžného provozu najíždím a trénuji trať. Kluci mezitím postaví depo, kamion, stan, dělají údržbu, jak zařízení závodničky, tak doprovodné techniky. Společně pak plníme sponzorské povinnosti k partnerům. V pátek dopoledne je administrativní přejímka, odpoledne jsou technické přejímky a večer rozprava s pořadatelem. V sobotu kolem sedmé ráno se vytáhne auto z kamionu, ohřeje se motor, což trvá asi tři hodiny, doservisuje se auto k danému počasí a kluci udělají podle mých požadavků poslední úpravy. V sobotu jsou dvě až tři tréninkové jízdy a v neděli jsou tři závodní jízdy, z nichž dvě se počítají. Pokud skončíme na bedně, tak se ještě čeká na vyhlášení a během toho se už balí. Vyhlášení bývá většinou kolem jedenácté až půlnoci, pak poslední dobalení, sprcha a odjezd směr Náchod.

Na cestách se u řízení kamionu střídáte, nebo někde přespáváte?
Ano. V SVC Náchod jsme postavili celkem tři doprovodné kamiony a tento poslední je TOP. Kamík, jak ho nazýváme, je pojízdná dílna, kancelář a pětihvězdičkový hotel na cestách. Za volantem se střídáme podle toho, kolik nás jede a kdo má na tento 22 tunový speciál noty. Většinou rotujeme po třech hodinách. Kamion po návratu parkujeme v kolbence a my se rozprchneme po našich zaměstnáních. Někdy to je i docela sranda, protože když někdo spěchá na směnu, tak se ani nezastavuje.

Stává se někdy, že se domů nevracíte a jedete z jednoho závodu přímo na jiný?
Stává. Když se jedou závody ve Španělsku a následně v Portugalsku, tak domů nejezdíme a všechen servis děláme v kamionu. To nám posílají náhradní díly do Španělska letecky. V těchto případech, kdy se nedostaneme domů, se stává z VIP nástavby pojízdná kancelář s připojením na svět. Bohudík nejsem politik, ale bez práce nejsou koláče (úsměv).

Motorsport patří mezi nejnákladnější sporty, jak to máte s financováním?
Díky tomu, že jsem reprezentant České republiky, tak dostáváme finanční podporu od AČR (Autoklub České republiky - pozn. autora) a následné odměny za umístnění. Tyto peníze pokrývají servis závodního auta a nějaké náklady na přepravu. Ostatní náklady jdou ze zisku motorsportu a podpory partnerů, s nimiž spolupracujeme. Moje firma nedělá jen tažná zařízení, ale i motorsport. Tento rok jsem byl již dvakrát na Jamajce, kde připravujeme vozidlo pro Douga, který je s ním Mistr Karibské oblasti v závodech na okruhu. Toto vozidlo se kompletně přestavovalo v SVC GROUP. Následně připravujeme setupy pro další závodníky napříč Evropou, kteří vidí, co jsme za těch 10 let dokázali, a věří naší práci. Takže prostředky na závodění nejdou z peněz společnosti výrobce tažných zařízení, to spíše naopak, ale výhradně z prostředků, které získáme právě z těchto činností souvisejících se stavbou aut a jejich úpravou. Tady jsem již také několikrát slyšel, že si k nám nedají namontovat tažný, že mě nebudou podporovat motorsport… Tyto lidi mohu uklidnit, cena tažných zařízení je opravdu jen taková, jak je hladový stát a s motorsportem to nemá nic společného.

Jsme na prahu nové sezony. S čím do ní půjdete?
Upřímně řečeno, už jsem zvažoval ukončení kariéry, ale přišla tečka, která mě hodně překvapila, a tím byl zisk Zlatého volantu. To mě nejen potěšilo, ale i namotivovalo do další sezony, protože mám ještě nevyřízené účty s některými tratěmi. Navíc je leden a už víme, že máme pokrytou celou sezonu, ať už finančně, tak materiálově. Jenom ještě dořešujeme, zda budu mít čas já, a zda to se mnou rodina a tým ještě jednu sezonu vydrží.

Zpět k předchozí otázce. Co vás v sezoně čeká?
Samozřejmě pojedeme znovu Evropu, ale mechanici by i rádi na závody v České republice, takže pokud to půjde, tak se zúčastníme i nějakých závodů u nás.