„V Sokole se dělá všestrannost, kde se děti a mládež přirozeně a nenásilně rozvíjejí a ty talentované, dobře fyzicky připravené, mohou přejít do jakéhokoliv sportu,“ říká trenérka MILOSLAVA VEJRKOVÁ.

V konkurenci profesionálních trenérů jste si coby trenérka v náchodském Sokole odnesla z vyhlášení ankety „Nejúspěšnější sportovec okresu Náchod za rok 2017“ titul v kategorii „Trenér“. Jak vy osobně vnímáte podobné ankety. Jste jejich příznivcem, nebo odpůrcem?
Je to celkem dobrá věc. Děti a asi i dospělé to motivuje, na druhou stranu si myslím, že je to anketa, která není moc objektivní. Samozřejmě, že mě mé vítězství potěšilo, ale už to tak neberu. Minulý rok jsem nominovaná nebyla, přesto jsem se vyhodnocení zúčastnila jako trenér svých dětí. Pro mě bylo vloni velice cenné a milé to, že byly za své výkony vyhodnoceny moje děti, což se letos bohužel nestalo. A to mě trochu mrzelo.

V náchodském Sokole se už řadu let úspěšně věnujete gymnastkám. Řekněte mi, v čem vy osobně spatřujete největší bonus Sokola?
Myslím si, že Sokol zaznamenal v posledních letech velký rozvoj a především dává možnost cvičit a sportovat velikému počtu dětí i dospělých všech věkových kategorii a všech možných sportů. Vždyť i sportovní gymnastika je jeden z nejstarších a u nás asi doposud nejúspěšnějších olympijských sportů. Tenkrát se gymnastika dělala jenom v Sokole a zahrnovala nářaďový tělocvik (gymnastiku), šplh a atletiku. Teprve až později se atletika oddělila a ustanovila svůj vlastní svaz. V Sokole se dělá všestrannost, kde se děti a mládež přirozeně a nenásilně rozvíjejí a ty talentované, dobře fyzicky připravené, mohou přejít do jakéhokoliv sportu. Příkladem je chlapec ze Sokola Police nad Metují, který ze všestrannosti přešel na sportovní gymnastiku a je juniorským reprezentantem České republiky.

Vzpomenete si, kdy a kde jste vy osobně prvně do Sokola vstoupila?
Bylo to v roce 1958, kdy mě maminka přivedla do hronovského Sokola. Tam se mi zalíbilo cvičení sportovní gymnastiky. Od roku 1960 jsem ke svému vlastnímu cvičení a závodění začala ještě trénovat děvčata v hronovském Sokole. Ono se tomu snad neříkalo oficiálně Sokol, ale my jsme tomu tak říkali a nikdo nám to nezakazoval. V roce 1969 jsem přestoupila do Velkého Poříčí a odsud v roce 1982 do Náchoda, kde to sice také ještě nemělo název Sokol, my jsme tomu ale stále říkali Sokol. A od té doby jsem v Sokole.

Sokol jako takový si zažil za svou dlouhou éru doby „hojnosti“ i doby „temna“. Jaká je podle vás jeho budoucnost?
Asi by bylo příjemné, kdyby ti trenéři a cvičitelé byli alespoň trochu finančně odměněni. V tom vidím budoucnost Sokola, že by se jistě našlo více cvičitelů. Je potřeba, aby široká veřejnost věděla, že se v Sokole mohou děti i dospělí sportovně i kulturně vyžít. Že Sokol není jen organizace pro ty starší, kteří pamatují ještě dřívější slávu, ale že se zde dělají i olympijské sporty. Sokol vede mládež k cílevědomosti, zodpovědnosti a úctě ke všemu, vážit si práce svých trenérů a ochraňovat společně majetek nás všech.