Doudlebský ultramaratonec se rozhodl vrátit na místo činu. Za velkou louží v New Yorku podruhé absolvoval závod na extrémně dlouhou vzdálenost. Zatímco předloni mu stop vystavilo zranění a závod nedokončil, tentokrát skončil na medailové pozici. Dejme slovo VLASTIMILU DVOŘÁČKOVI, aby se podělil o dojmy ze své druhé zaoceánské mise.

Servismanem syn

„Když jsem se před dvěma lety předčasně kvůli zranění musel rozloučit s nejdelším běžeckým závodem světa na 3100 mil v New Yorku, slíbil jsem si, že se sem ještě jednou vrátím. Nikoliv na stejný závod, protože najít odvahu, dva měsíce volna a potřebné finance není snadné.
Ovšem stejní pořadatelé organizují na přelomu dubna a května destidenní a šestidenní závod „6&10 Day Road Races“. Nakonec jsem se rozhodl pro šestidenní a věřil, že odčiním nezdar, který mě tu před dvěma lety postihl.

Pro úspěch v závodě jsem neponechal nic náhodě. Tvrdě jsem před startem trénoval a jako servismana jsem s sebou do New Yorku vzal svého syna Radka, aby mi připravoval vše potřebné a já se mohl soustředit pouze na vlastní běh.

V srdci New Yorku

Jediná věc, kterou jsem nemohl ovlivnit, bylo počasí. Modlil jsem se, aby při závodě nebylo příliš teplo, protože to jde můj výkon vždy rapidně dolů. Do New Yorku jsme přiletěli s třídenním předstihem a přivítalo nás horké, slunečné počasí. Aklimatizaci nikdy moc neřeším. Důležité je, aby byl běžec dostatečně vyspalý, protože při vlastním závodě se ke spaní dostane minimálně. Tři dny jsem věnoval závěrečné přípravě. Seznámil jsem se s tratí, ale stačili jsme zhlédnout i srdce New Yorku – Manhattan.

Ve Flushing Meadows

Závod se konal na mílovém okruhu v parku ve Flushing Meadows, nedaleko proslulých tenisových kurtů, kde se každoročně hraje grandslamový turnaj US Open. Pořadatelé v parku vytvořili provizorní stanové městečko s veškerým zázemím pro 80 závodníků. Našli jste v něm kuchyň, v níž se vařilo třikrát denně teplé jídlo, stany pro nezbytný odpočinek či spánek.

Každý běžec zde měl stolek na osobní věci, sociální zařízení s teplou sprchou a místo pro počítače kol i s tabulí. Měli jsme tak neustále přehled o počtu uběhnutých kol a samozřejmě i o průběžném pořadí. V nedělním poledni se na start šestidenního závodu postavilo 21 mužů a 14 žen. S řadou z nich jsem se již v minulosti setkal na mnoha vícedenních bězích. Při tak dlouhém závodě je dostatek času na komunikaci a seznámení s ostatními běžci. Za všechny bych rád vzpomenul Australanku Sarah Barnettovou, kterou jsem uvítal vloni na podzim doma v Doudlebách. Doprovázela tehdy jednoho z největších běžeckých dobrodruhů Jespera Olsena při běhu kolem světa. Po startu v Norsku a třech tisících kilometrech oba probíhali přes Česko. Jejich společná pouť přes celou Evropu skončila v Turecku, odkud už Jesper pokračoval napříč Afrikou sám. Mimochodem, momentálně se nachází v Etiopii.

Kolaps z úpalu

Úvodní tři dny závodu provázelo velmi teplé počasí s teplotami blížícími se 30 stupňům Celsia. Moje obavy se tak bohužel naplnily. Navíc na okruhu bylo minimum zastíněných úseků, takže závodníci byli téměř neustále vystaveni pražícímu slunci. Sice jsem se vyzbrojil čapkou s krytem chránícím týl, který jsem si po každém absolvovaném kole namáčel ve vodě, ale ani toto opatření mě nezachránilo od kolapsu.

Závod jsem rozběhl podle svých představ. Po dvou hodinách jsem se pohyboval na druhém místě. Ovšem vzápětí přišla nečekaná krize z vedra. Musel jsem zpomalit. Bylo mně nevolno a dokonce jsem zvracel - zkrátka příznaky lehkého úpalu. Pomalu jsem se neudržel na nohou. Musel jsem si lehnout do stínu a asi hodinu a půl jsem jen bezvládně ležel. Blížila se čtvrtá hodina závodu, kdy jsem se pomalu rozhodl opět se vydat na trať - samozřejmě na posledním místě. Nejdříve můj pohyb připomínal spíš rychlejší chůzi než běh. Slunce však postupně klesalo k obzoru a ochlazovalo se. Nabral jsem síly a zrychlil. Zkusil jsem nový způsob ochlazovaní – pod čapku jsem si začal dávat kostky ledu.

První noc jsem si dal předsevzetí, že nebudu odpočívat a proběhám ji celou. Po úvodních čtyřiadvaceti hodinách jsem se i díky tomu dokázal propracovat na průběžné třetí místo. Nejlepší dva běžci se mně ale vzdálili a už nebylo v mých silách je během zbylých pěti dní dohnat.

Návrat na špici

V následujících dnech jsem se pohyboval na třetím až čtvrtém místě. To podle toho, jak jsme s Američanem Markem Dorionem zrovna zvolili odpočinek. Můj režim se ve zbylých dnech do značné míry stabilizoval. Od druhého jsem měl každý den dvě přestávky. Jednu po obědě, během níž jsem provedl základní hygienu, ošetřil nohy a asi půl hodiny odpočíval. Hlavní tříhodinová pauza se odehrávala v noci od třiadvaceti do druhé hodiny ranní. Spal jsem při ní okolo dvou a půl hodiny. Zbylý čas jsem kroužil po okruhu. K odreagování sloužil poslech hudby z přehrávače, kterou jsem si pouštěl do ucha. Čtvrtý den se po nečekané průtrži mračen prudce ochladilo. Závěr závodu poznamenalo chladno a občasný déšť. Na řadu přišly dlouhé kalhoty, nepromokavé bundy, v noci i čepice a rukavice. Pořadatelé závodu průběh a výsledky každého dne uveřejňovali na svých webových stránkách, takže i rodina či známí doma měli přehled, jak se mi za velkou louží daří.

S luxusním náskokem

Závěrečný den závodu probíhal za nádherné atmosféry. Běžci byli natěšení z blížícího se finiše a přihlížející diváci neskrývali obdiv k odvážným vytrvalcům. Vítězem se stal Američan Darren Worts, který za šest dní urazil 675 kilometrů a v cíli měl luxusní náskok 46 kilometrů. Skončil jsem bronzový, když jsem na druhého Ukrajince Hluščuka ztratil dalších 26 km.

Na svůj cíl v počtu naběhaných kilometrů jsem nedosáhl. Myslel jsem, že by na začátku mého zápisu mohla být v konečném počtu naběhaných kilometrů sedmička… Se třetím místem jsem však po nepodařeném úvodním dnu spokojen. Jsem rád, že jsem zažil dalších šest nezapomenutelných dní naplněných očekáváním, radostí, ale i bolestí a únavou.“ (six)

Konečné pořadí nejlepších:
1. Darren Worts (USA) 675,7 km
2. Vlodimir Hluščuk (Ukr.) 629,1
3. Vlastimil Dvořáček (Česko) 603,3
4. Mark Dorion (USA) 567,9
5. Andrej Somov (Rus.) 551,8 km