„Jak by ne, já ho totiž nedokončil. Na čerstvý sníh, tzv. mejdlo, se mně nepodařilo dobře namazat. Spolu s kamarádem Bohoušem Kouřimem jsme se doplácali do poloviny tratě, ale tam jsme to už museli zabalit. Prostě to nešlo…".

Absolvent rychnovské průmyslovky a vyučený autoklempíř se „s lyžemi na nohách narodil". V Rybníčkách s kamarády sjížděli kdejaký kopec. „První závody pořádala škola – byl jsem ve 4. třídě, máma mně půjčila svoje dřevěné sjezdovky s řemenovým vázáním a na nich jsem to vyhrál. Tím byla zpečetěná moje láska k úzkým prkýnkům," vzpomíná.

Podmínky pro běžecké lyžování v padesátých a šedesátých byly samozřejmě na hony vzdálené současnosti. „ Běhalo se na dřevěných lyžích, v kožených botách, které tlačily a vytrhávaly se z vázání. Nejhorší pro mě bylo, že jsem nevěděl, jak správně trénovat. I když jsem byl ve skuhrovském lyžařském oddíle, který vychoval několik reprezentantů, nikdo nám neporadil, jak správně trénovat.

Mysleli jsme, že čím víc a rychleji běháme, tím líp. Po tréninku jsem ale byl většinou hodně vyčerpaný, někdy doslova mrtvý, a to bylo špatně. Často se stávalo, že jsem před závody v důsledku únavy omarodil. Dnes? Na internetu najdu všechno, co potřebuji. Nejen o samotném běhání a tréninkových cyklech, ale třeba také o životosprávě. Hned jde všechno líp!"
V létě se účastní přespolních běhů, jezdí na kolečkových lyžích. Cílený trénink přináší úspěchy v bílé stopě. Karel Křoustek si nejvíce považuje letošního výkonu na závodu SkiClasic ve Švýcarsku – ve své kategorii skončil na dvaačtyřicetikilometrové trati druhý!
Ale pojďme zpátky k Orlickému maratónu. Který byl nejtěžší? Hned ten druhý!

„Tehdy se jelo čtyřicet kilometrů z Deštného kolem Špičáku, Radosti a přes Šediviny na Lomy. Foukal vítr a byl patnáctistupňový mráz. Začal jsem rychle a zpočátku se mně jelo dobře, držel jsem se kolem 10. místa. Už dopředu jsem si ke známým, kteří byli na občerstvovačce v zadních Lomech, dal lahev s pitím. Jenomže ta totálně zmrzla a já ji musel zahodit. Ve vysokém tempu, které podle mě odpovídalo patnáctce a ne maratonu, jsem pokračoval dál, jenže pak mně došly síly. Najednou jsem měl mžitky před očima, ztrácel jsem rovnováhu po rovině i při mírných sjezdech. Na Vlčí horu mně pomohla tatranka od kamaráda Rudy Beneše, ale pak to stejně nešlo dál. A opět mně pomohl Ruda – vyslal za mnou moji ženu, která byla na nedaleké občerstvovačce. Přinesla mně krajíc chleba, na který jsem dojel k hospodě na Lomech. Tady jsem se u kamen ohřál, napil a najedl a vrátil se na trať. Jenže to pořád nebylo dobré, a tak jsem se vrátil zpátky ke kamnům a znovu doplňoval síly pitím a jídlem. Po hodině jsem znovu vyrazil a už to bylo v pořádku. Do cíle jsem se dostal po čtyřech a půl hodinách. Chlubna z Nového Města na Moravě tenkrát vyhrál za dvě hodiny a osmnáct minut."

To letos se Karlu Křoustkovi dařilo na těžké čtyřicetikilometrové trati 31. ročníku Orlického maratonu, který byl součástí projektu České unie sportu „Sportuj s námi!", o poznání lépe. Ve své věkové kategorii skončil v čase 2:57:38,4 hod. třetí a stříbro mu uniklo o pouhých třináct sekund. ⋌(fr)