Kdyby mi před rokem touhle dobou někdo řekl, že až se rok s rokem sejde, budu v národním dresu v japonských halách povzbuzovat české volejbalistky, asi bych si poklepal na čelo a vážně pochyboval o jeho duševním zdraví.

Ale život někdy tropí hlouposti, a tak jsme zhruba před dvěma týdny se ženou zajásali, když jsme se dozvěděli, že český národní tým ve volejbalu přijede na mistrovství světa do Hammatsu zhruba hodinku cesty od místa, kde již osm měsíců žijeme.

Příležitost být alespoň trochu zase doma jsme si nemohli nechat ujít, a tak jsme navlékli české dresy (co na tom že fotbalové, ve kterých se zde snažím předvádět své „neumění“ v mezinárodním týmu „přivandrovalců“) a vyrazili.

Bude to zážitek setkat se s nějakými fanoušky, popovídat si po měsících znovu česky a povzbudit náš tým. Záplava kanárkových triček v hledišti nás rychle vyvedla z omylu a opatrné špitnutí jedné z českých hráček „hele my tu máme taky fanoušky“ potvrdila první dojem.

Skóre na diváky vyznělo jednoznačně: Brazílie 2998 – Česko 2. Naštěstí víme, že Japonci jsou národ nakažlivý, a tak se křik Tcheko, Tcheko nesl pronikavě celou halou, zvlášť když nám vedoucí týmu zapůjčil trubku. Děvčata kladla favoritovi heroický odpor a po zápase nám přišla poděkovat za podporu.

Na další utkání se počet českých fanoušků zvedl o sto procent, do Hammatsu přijela totiž kromě nás ještě studentka architektury z Tokia Vlaďka a vedoucí Japonsko-české společnosti v Jokohamě Muneaki Konno.

Ten nás zahanbil, protože přivezl s sebou obrovskou vlajku a ještě vlastnoručně vyrobil transparent Češky do toho! Vzhledem k tomu že fandů Portorika bylo ještě méně (celkem jeden), tentokrát jsme se po vítězném zápase museli uklánět japonskému publiku, jako bychom vyhráli sami!

Víc jsme toho bohužel v Hammatsu nestihli, ale i bez nás děvčata senzačně porazila Itálii a smetla Keňu, takže o uplynulém víkendu jsme mohli náš tým podporovat v další fázi turnaje v Nagoji. Výsledky proti favoritům z USA a Německa sice asi nikoho nepotěšily, ale fandění ve společnosti viceprezidenta Českého volejbalového svazu Františka Kopeckého jsme si opravdu užili.

Po celá léta svého života v Česku jsem věty jako národní hrdost nebo sounáležitost s týmem považoval za fráze. Až po měsících v cizině mi došlo, jaký ten pocit ve skutečnosti je, a při každém bodu českého týmu jsem křičel jako smyslů zbavený.

A nebojte se, ještě nekončíme, na úterní zápas s Kubou vezmu svého amerického kamaráda Devona, a to by bylo, abychom nevyhráli!!!

Marek Hovorka, východní Čechy