Psala se šedesátá léta minulého století. K Tribulovi se přidali další nadšenci a zakrátko parta skibobových průkopníků založila v Dobrušce oddíl. Psal se rok 1966.

Nikdo tehdy nemohl tušit, že vznikl klub, který se jednou bude pyšnit padesátiletou historií. Během ní uspořádá celou řadu závodů seriálu Světového poháru a korunuje je pořadatelstvím několika mistrovství světa. Navíc jezdci Skibob klubu Dobruška budou úspěšně rozšiřovat medailovou sbírku z vrcholných světových podniků.

V malém sále dobrušského společenského centra na konci února vrcholí výstava mapující obdivuhodnou padesátiletou historii skibobového hnutí v Orlických horách. Během její vernisáže byl Miloš Tribula se svým kutilským výtvorem centrem pozornosti a trpělivě odpovídal na zvídavé otázky návštěvníků. Rychnovský deník se k nim přidal.

Můžete přiblížit svoje začátky na skibobech?
Na podzim roku 1963 jsem se vrátil domů z vojenské základní služby. Jednou mě ve sportovní prodejně zaujal turistický skibob. Líbil se mi, a tak jsem se rozhodl, 
že se pokusím vyrobit si 
na koleně vlastní.

Netradičně jste k výrobě použil rám jízdního kola…
Připadalo mi to jako nejjednodušší řešení.

Kde jste se při stavbě vlastního skibobu inspiroval?
Okoukal jsem ho u Rakušáků. Napodobil jsem tehdy nejrozšířenější a nejúspěšnější značku Hari. Jenže originál byl vyrobený z duralové slitiny a můj skibob je svařovaný z kovových trubek.

Jak vás na horách mezi sebou přijali lyžaři?
Když jsem poprvé vyrazil do Deštného, tehdejší vedoucí lyžařského vleku Jarda Donát mě od sjezdovky vyhazoval. Ještě si na mě přivedl náčelníka horské služby 
a skibob mně hodili přes plot.

Proč?
Tvrdili, že je skibob nebezpečný. Prý se jim tam nemám plést. V té době jsem ještě nepoužíval na nohách lyžičky, takže mi říkali, že bych na upravené sjezdovce dělal šlápoty.

Jak jste nepříjemnosti
s horaly vyřešil?
Nakonec jsem se s nimi skamarádil. (úsměv) Dokonce jsem na vleku dostával přednost. Chodil jsem pak z boku.

Popište blíž výrobu vašeho originálního skibobu.
Lyže jsem musel vařit ve vodě, abych mohl ohnout špici. Vařil jsem je na vařiči čtyři a půl hodiny, než změkly a zatáhl jsem je do formy.

Jak se skibob choval na sjezdovce? Musel jste řešit nějaké technické problémy?
Ohýbaly se vidlice. Tak jsem použil silnostěnnou trubku, která držela tvar.

Jak jste se na svém skibobu dostal k závodění?
Náhodou. Patrně nás někdo viděl v Orlických horách jezdit na kopci a zmínil se o nás. V roce 1968 jsme společně s bráchou, který byl v té době ještě dorostenec, obdrželi pozvánku na mezinárodní závody do Liberce na Ještěd. To byl můj první oficiální závod. Pořadatelé byli striktní. Požadovali, abychom byli členy oddílu s platnou zdravotní prohlídkou. Museli jsme mít na nohou lyžičky. Do té doby jsem jezdil bez nich, nohy jsem během jízdy dával na stupačky.

Ještě před tímto závodem jste si však vyzkoušel jiné originální měření sil…
Na Deštném trénovali motocykloví jezdci ploché dráhy z pardubického Svítkova. Vyrobili si podobné skiboby jako jsem měl já. Odlišovaly se mohutnými řídítky, jako mají jejich plochodrážní stroje. Dohodli jsme si společný závod po plochodrážnicku. Čtyři rozjížďky zakončené finálovou jízdou. Vyhrál jsem je všechny. Dokonce mě pak lanařili, zda si nechci zkusit plochou dráhu na motorce. (úsměv)

A jak jste dopadl v mezinárodní konkurenci na Ještědu?
Skončil jsem, stejně jako bratr, mezi dorostenci na čtvrtém místě. Dokonce 
jsem byl druhý mezi 
Čechoslováky.

Jako amatér na vlastnoručně vyrobeném skibobu jste musel vzbudit pozdvižení…
Strhl se kolem nás hotový poprask. Nahrnuli se k nám. Poplácávali nás po ramenou. Chtěli si na skibob sednout a zkoumali ho ze všech stran. Dokonce ho zvedali, aby zjistili, jak je těžký. Nedalo jim prostě spát, jak je možné, že jsme se tak dobře umístili. V té době byli nejrozšířenější skiboby rakouské „hariky" a německé tovární výroby.

Proč jste mezi profesionály hned napoprvé uspěl?
Můj skibob měl širší lyže, které se nebořily. Jelo se totiž na mokrém sněhu. Jejich zadní lyže byla přichycena napevno, kdežto já jsem ji měl – stejně jako přední – kyvnou. Moje lyže tak lépe kopírovala hrboly, zatímco soupeři na trati více skákali a následně se bořili do sněhu. Byl to malý zázrak, protože oni už disponovali umělými skluznicemi, zatímco já měl lyže z jasanového dřeva natřené parketářským lakem úplně rozmočené. Všichni jen nechápavě kroutili hlavami a fotili si nás jako nějaké exoty.

Skibobových nadšenců záhy začalo v Orlických horách přibývat. Jak na počátky zrodu oddílu vzpomínáte?
Pro skiboby jsem nejdříve získal oba bratry. Na koleně jsem vyrobil tři skiboby „z kola". Nejmladší bratr ale záhy přestal jezdit. Následně se k nám přidal Karel Baláček. V roce 1966 jsme založili sportovní oddíl.

Skibob řítící se ze svahu budí respekt. Vyhýbala se vám 
během závodnické kariéry 
zranění?
Měl jsem štěstí, že mě žádné vážnější zranění nepostihlo. Sice jsem také několikrát letěl přes řídítka, ale měl jsem kliku. Soupeře kolem mě potkalo hodně úrazů. Nejčastěji se při karambolu vypadne dopředu přes řidítka. Skibob pak dělá kotrmelce, ale jezdce většinou nedostihne. Výjimečně se může postavit na lyže a jet za závodníkem.

Na skibob později usedli i další členové vaší rodiny – syn i dcera. Kdy se na něm naučili jezdit?
Syna Martina jsem zacvičoval velmi brzy. Začínal už ve třech letech. Z tříkolky jsem mu vyrobil malý skibob. Namísto koleček jsem umístil lyžičky. V zimě to byl skibob a v létě jsem ho opět předělal na tříkolku. Málokdo asi začínal v tak raném věku. Vyplatilo se. Stal se mnohonásobným mistrem republiky 
i světovým šampiónem.

Ve výsledkové listině letošního mistrovství světa figuruje další jméno Tribula. O koho se jedná?
V kategorii mladších žáků si odbyl premiéru na mezinárodní scéně můj vnuk Štěpán Tribula. V naší rodině tak závodí zástupce třetí generace. (úsměv) Kdysi závodila i moje dcera.

Kdy jste pověsil závodnickou kariéru na hřebíček?
Už před více než dvaceti lety. Rozloučil jsem se třetím místem na mistrovství světa v roce 1992 v německém Oberwiesenthalu v kategorii seniorů. Mimochodem, 
dcera tam měla ošklivý pád, který zavinil nepozorný televizní kameraman, jenž 
se dostal až do těsné blízkosti branek. Markéta se mu 
snažila vyhnout, ale lyžičku na noze zavlékla do branky. Při krkolomném pádu měla štěstí v neštěstí. Skibob jí velmi těsně minul hlavu tak, že ostrá hrana lyže jí uřízla pramen vlasů.