Nejlepší – a určitě nejslavnější – cyklista historie? Nebo největší podvodník sportovních dějin? Nejočerňovanější šampion? Nejnestoudnější lhář? Jisté je jedno. Ať už se o Lanci Armstrongovi pokoušíte říct cokoli, dřív nebo později zjistíte, že bez předpony „nej“ se prostě neobejdete. Někdejší král Tour de France někoho štve, jiní ho stále obdivují, ale lhostejný není snad nikomu. A to ani dnes, dlouho po ukončení kariéry.

Slavný spisovatel George Orwell kdysi řekl, že v padesáti letech má každý člověk takovou tvář, jakou si zaslouží (sám se tohoto věku nedožil). Jak je na tom v tomhle ohledu Armstrong, který slaví padesátiny právě dnes?

Cyklista Lance Armstrong.
Dvacet let od prvního triumfu na Tour. Armstrong dopingu nelituje

Těch tváří je až příliš mnoho. Vidíme sebejistý úšklebek arogantního Texasana, přesvědčeného o své výjimečnosti. Vidíme inspirujícího hrdinu, který stál na prahu smrti a tisícům lidí vlil do žil naději. Vidíme pot na ošlehaném obličeji sportovce, který dřel víc než kdo jiný, aby vstoupil do historie. Vidíme chladný lesk v očích člověka, který bez špetky lítosti ničil ty, kteří se mu postavili do cesty. Vidíme štvance i vítěze, rváče i kajícníka, vzor i odstrašující příklad.

Jaký je tedy skutečný odkaz muže, jehož životní příběh je tkán z nejjasnějších paprsků i nejtemnějších stínů?

Kovboj, který nesnáší slabost

„Víte, bude mi teď padesát. To znamená, že 49 let jsem si myslel, že se vzdávají jen srabi. Já se nikdy nevzdám. Nikdy. Ale pak jsem na sobě hodně pracoval a něco se změnilo. Vzdát se může být jen další stupeň růstu a změna perspektivy,“ řekl Armstrong nedávno ve svém podcastu.

Jako by to ani neříkal ten dravec, který nesnesl sebemenší náznak slabosti. Jeho někdejší týmový parťák Tyler Hamilton ve své knize popsal jednu výstižnou epizodu: s Armstrongem si v jižní Francii vyjeli na trénink, když se z projíždějícího auta ozvala na jejich adresu jakási posměšná poznámka. Hamilton, slušňák z dobré rodiny z Massachusetts, by to nechal být, ale texaský kovboj Lance vypěnil. Zatnul zuby, šlápl do pedálů a pekelným tempem se mu podařilo auto dojet (podle Hamiltona šlo o dechberoucí cyklistický výkon). Zastavil vedle vyděšeného řidiče a zašklebil se na něj: „Říkal jsi něco?“

Mike Teunissen v první etapě Tour de France
Slavná Tour de France ve stínu skandálů a tragédií

Ne, Armstrong není člověk, který by jen tak skládal zbraně. Ostatně i ve zmíněném rozhovoru o „vzdávání se“ dodal jedním dechem pár štiplavých poznámek o Francouzích coby ukňouraných expertech na vyvěšování bílé vlajky. Potíž spočívá v tom, že jeho svět je zkrátka nekompatibilní se světem jeho kritiků.

Nepovažuje se za viníka, ale za oběť.

Porážka? Co to je?

Už ve slavném interview s Oprah Winfreyovou v roce 2013, v němž poprvé (po mnoha letech křečovitého zapírání) připustil dopingovou minulost, bylo jeho přiznání takové „armstrongovské“. Přibližně ve stylu: „Ano, dopoval jsem, ale dělali to všichni, tak co má být?“

Toho se Armstrong vlastně drží dodnes. Proto upřímně nechápe, proč mu sebrali jeho sedm titulů z Tour de France, když přece tehdy všichni měli stejné podmínky. A uznejme, že na tom něco je. Kdo chtěl v profesionálním pelotonu něco znamenat, dopingu se nevyhnul. Armstrong udělal jen to, že svůj „podpůrný program“ pojal nejprofesionálněji, navíc trénoval jako ďas.

Biatlonistka Gabriela Koukalová.
Kontroverzní zpovědi. Kteří sportovci podráždili svými výroky svět?

„Můj trest je tisíckrát horší než to, k čemu jsem se přiznal. Vybrali mě jako symbol těch let, i když v tom jeli všichni – cyklisté, manažeři, lékaři. Byli jsme na stejné lodi,“ brání se Armstrong.

Je bytostně neschopen uznat porážku. Takový byl ve třinácti letech, kdy začal vyhrávat závody v triatlonu. Takový byl v pětadvaceti, kdy mu jako už známému profesionálnímu cyklistovi s obřím sebevědomím lékaři oznámili tu drtivou zvěst o pokročilé rakovině varlat.

Mít všechno pod kontrolou

„Upřímně řečeno jsem nevěřil, že to přežije. Sice jsme Lanceovi řekli, že má šanci 20 až 50 procent, ale to jen abychom mu dali naději. Ve skutečnosti to bylo mnohem horší,“ vzpomínal později urolog Jim Reeves. I tehdy Armstrong prostě odmítl vyvěsit bílou vlajku. Nemoc přemohl, vrátil se ještě silnější než dřív a v neposlední řadě pak svou nemoc brilantně zobchodoval.

Nos na peníze nezapřel ani během kariéry, ani po ní. I když čelil a čelí žalobám za desítky milionů dolarů a naštvaní sponzoři mu ukázali záda, bídou rozhodně netrpí. Už krátce po jejím založení investoval Armstrong 100 tisíc dolarů do prakticky neznámé společnosti Uber. Investiční trefa dekády? „Zachránilo to naši rodinu,“ popsal otec pěti dětí (tři má s bývalou manželkou Kristin, dvě se současnou partnerkou Annou).

Bývalý americký cyklista Lance Armstrong.
Na hranici možného: 3,5 tisíce kilometrů „čtyřicítkou“

Armstrong se i v padesáti letech pokouší mít svůj příběh pod kontrolou. Když se s utajováním dopingu ocitl zády u zdi, šel – částečně – s pravdou ven, ale vždy jen tak, aby neprozradil něco, co by mu do příběhu nesedělo. Toho se drží dodnes.

I v nedávném tříhodinovém televizním dokumentu přidal pár pikantních novinek (třeba že s dopingem začal v 21 letech a že dodnes nesnáší svého krajana Floyda Landise, jednoho z cyklistů, kteří se k podvodům přiznali před ním a obvinili i Armstronga). Ale že by rozvedl to, jak zneužíval postavení cyklistické celebrity číslo 1? Jak vyhrožoval těm, kdo chtěli začít mluvit o celém dopingovém podhoubí, a posílal na ně kohorty drahých právníků? Ne, to se stále nestalo.

Když se král mstí

„V tom pořadu bylo hodně polopravd. Byl bych rád, kdyby Lance řekl celou pravdu. Co, proč, jak, prostě všechno,“ poznamenal znalec Hamilton v podcastu Off the Ball.

Právě tento někdejší Armstrongův pomocník i soupeř (a olympijský vítěz z Atén) před lety v knize „Tajný závod“ fascinujícím způsobem poodhalil, jak to na Tour de France chodilo v letech Armstrongovy bezohledné vlády.

Mezi řádky naznačil i to, že nedotknutelný Lance – tehdejší vedení Mezinárodní cyklistické unie měl omotané kolem prstu – se pomocí četných obvinění z dopingu zbavoval nepříjemné konkurence. Sám nejlépe věděl, kdo co zrovna bere, a když ho někdo začal příliš ohrožovat (jako třeba právě Hamilton), ukázal palcem dolů. Komisaři pak šli vlastně najisto. Sám Armstrong pozitivní test nikdy neměl.

Markéta Navrátilová vystavuje fotky z Tour de France, kterou fotila 25 let, v Galerii Celnice v Malé Úpě. Je to unikátní výstava, protože běžně nevystavuje.
Na Tour de France není ani místo, kam se jít se vyčůrat za keř, říká fotografka

Právě tohle chování v dobách, kdy byl mocný a vlivný, je nakonec hlavním důvodem, proč nelze přistoupit na Armstrongovu argumentaci „udělali ze mě symbol“.

Že dopoval? Nebyl sám. Že o svém dopingu lhal? Nic hezkého, ale z lidského hlediska se to dá pochopit. Ale že ničil lidem kariéry, že vyhrožoval a vydíral? To prostě nejde jen tak přejít, on sám to navíc dodnes odmítá připustit. Jde o jen stěží odstranitelnou skvrnu na jinak stále charismatické tváři čerstvého padesátníka.