Pavlo, vstupovala jste do přípravy na letošní olympijskou sezonu s osvědčeným tréninkovým schématem, nebo jste tam udělala nějaké změny?
Je pravda, že po loňské sezoně jsem hodně přemýšlela o tom, že bych odjela trénovat do Chile, jenže na to nebyly finanční zdroje. Takže jsme zvolili v podstatě variantu B, kterou byl na přelomu srpna a září ledovec v Norsku. V tom to asi bylo trochu jiné oproti minulým sezonám a jiné to bylo i v tom, že si tam můj trenér zlomil nohu v kotníku.

Tak to hezky ta sezona začala. Jak se to promítlo do vaší přípravy?
Trochu se to zkomplikovalo, takže jsem musela hledat jiný způsob tréninku. A tak jsem se spojila s ostatními holkami z reprezentace (M. Dubovskou, K. Pauláthovou, G. Capovou a T. Kmochovou) a trénovala jsem s nimi, což bylo i pro mě příjemné obohacení a zpestření. Bohužel jsem ale zase byla ochuzena o ty bezprostřední postřehy trenéra přímo na kopci. Sice jsem mu posílala videa a on se k tomu vyjadřoval, ale chybělo tam takové to zázemí potřebné okolo tréninku.

U zlomeniny trenérovy nohy to neskončilo a o pár měsíců později potkal těžký úraz i vás…
Bohužel. Já jsem se zranila přesně dva měsíce před odletem na olympiádu, tedy 7. prosince. Stalo se mi to na Světovém poháru ve Svatém Mořici den před závodem při rozježdění. Byla to moje chyba, protože jsem najela na jednu hranu ve vyšší rychlosti, takže mi to skočilo asi dvacet, třicet metrů. Po dopadu následovala komprese, já to neudržela, šla do záklonu a pak do kotrmelců.

Hned jste věděla, co se stalo?
Ani ne, i když je pravda, že to bolelo výrazněji, než obvykle, a cítila jsem, že tam bylo něco jiného. Ještě tam byl ale kamarád, který trénuje Polky a ten mi říkal: „To je v pohodě, zlomené to nemáš, to bys vyváděla jinak“. Pak mě svezla horská služba, odvezli mě na kliniku ve Svatém Mořici a tam mi řekli, že mám tříštivě zlomenou holenní kost hned pod kolenem.

Takže okamžitá operace?
Ano, i když jsem měla možnost volby, jestli se nechat operovat tam, nebo se nechat převézt domů. Já si myslela, že když jsem ve Švýcarsku, že to bude všechno dobré…

Ale?
Právě z toho potom vyplynuly další komplikace. Byla jsem tam v nemocnici šest dní, ale stále jsem měla pocit nepříjemného napětí v lýtku a holeni, a tak jsem se nechala po šesti dnech převézt do Brna. A tam zjistili, že mám Compartment syndrom, což v podstatě znamená, útlak svalů i nervů, takže další den jsem šla znovu na operaci a nechali mi to tři dny naříznuté, aby odešla všechna krev.

Předpokládám, že problém byl v těch deseti dnech od první operace?
Přesně tak. Když se toto totiž přihodí, tak se to nařezává ihned nebo druhý den, ale ne desátý, jako to dělali mně. A bohužel u mě už došlo k nekróze svalů, takže je museli ořezat a navíc se mi tam ještě utlačil jeden z nervů, který přitahuje špičku, takže z toho vyplynuly další nepříjemnosti.

A jak jste na tom v současnosti?
Dva měsíce od operace můžu našlapovat na 30% procent, ale ta špička je stále taková plandavá. Byla jsem na speciálním vyšetření toho postiženého nervu a řekli mi, že je jen částečně poškozen, ale že by se snad měl obnovit. Jen to prý bude nějaký čas trvat. Hrozně moc mi pomáhá přítel (trenér), rodina a kamarádi, kteří se neustále zajímají, jak jsem na tom, a motivují mě, abych na sobě makala.

Dá se vůbec ve vašem současném stavu nějak trénovat, aby se člověk udržel v kondici?
Oproti tomu, co jsem dělala před úrazem, je to v současné době hodně velké válení. Je ale pravda, že hned druhý den po operaci ke mně přišli fyzioterapeuti a začali jsme pracovat na stehenním svalu, aby se svalstvo udrželo. Ale neudrželo (smích). Je to hodně rozkydlé. Byla jsem měsíc na lůžkové rehabilitaci v Jablonci nad Nisou a teď týden docházela na rehabilitaci v Náchodě.

Kdy a jestli vůbec plánujete návrat na svahy?
Lékař M. Krtička mi říkal, že až tak po roce a že když to léčení půjde hodně dobře, tak snad na podzim. Zároveň mi ale sdělil, že budu mít problém s kolenem, které bude nestabilní.

Proč?
Protože oni tam běžně při takovémto úrazu dávají štěp, který tu zlomeninu vyztuží a zarovná kolem chrupavky, ale já tam mám dlahu a šrouby. Jo a navíc jsem asi před čtrnácti dny byla na operaci kolene…

Prosím?
Musela jsem ještě na artroskopii, protože v koleni zůstaly úlomky zlomené holenní kosti a při té artroskopii mi zároveň ještě opravili meniskus.

Takže jste po takové menší generálce?
(smích) Tak trochu, koleno je skoro jako nové.

Nyní už vážněji. Byl to váš první větší úraz?
Byl. Sice jsem v minulosti měla už nějaké pády, ale takový úraz to byl první. Myslela jsem si, že olympiáda bude takovým hezkým ukončením mé kariéry…

Vážně jste chtěla po olympiádě končit?
Uvažovala jsem o tom, ale teď nechci ukončit kariéru takovým způsobem… Ale uvidíme, co bude. Strašně obdivuji ty sportovce, kteří se po takovýchto úrazech dokáží vrátit a navíc ještě k tomu být úspěšní.

Zmínila jste olympiádu v Koreji. Měla jste nominaci jistotou?
Když se mi to stalo, tak jsem ji jistou neměla a je pravda, že jsem s tím ani moc nepočítala, ale na základě loňských výsledků bych tam nakonec jela.

Předpokládám, že olympiádu budete sledovat aspoň v televizi. Na co se těšíte nejvíce?
Na lyžování. Já už jsem před samotným zahájením vstávala v pět hodin ráno, abych viděla trénink sjezdu kluků. Těším se i na bobisty a Evu Samkovou.

A jak se vám líbí korejské sjezdové tratě?
V asijských zemích jsou ty kopce jiné, než je známe tady z Evropy, protože je tam strašně málo orientačních bodů, hodně nerovností a sníh je víc suchý. Je těžší tam získat ten pocit skluzu a nedělat drobné chyby.

Na závěr trochu odbočím. Co říkáte na úkaz jménem Ester Ledecká?
Ester je neskutečná, moc ji obdivuji. I díky tomu, že jak jsem se zranila, tak ona byla jednou z prvních, která se za mnou ještě na sjezdovce stavila. A já věřím, že může tu medaili ve sjezdovém lyžování získat.