„Mně v tu chvíli bylo všechno úplně jedno. Kdybych tam byl sám, tak zůstanu ležet a vzdám to," říká o závěru druhé etapy extrémního závodu horských kol Michal Kaněra, který nakonec se svým týmovým parťákem Martinem Horákem obsadil skvělé čtvrté místo.

Michale, stejně jako vloni jste sezónu uzavřel etapovým závodem v Brazílii – Brazil Ride. Připravoval jste se na tento závěr sezóny nějak speciálně, nebo jste to jel už jen ze setrvačnosti?
Je pravda, že na konci sezóny už je tělo unavené, ale na druhou stranu jsem přípravu nepodcenil. Vloni jsem tam jel, a nevěděl, do čeho jdu, letos jsem to už věděl, a tak jsem se na to snažil i připravit. Navíc se ke mně dostávaly informace, že Martin se na to připravuje hodně svědomitě, takže jsem měl trochu strach, abych mu to nepokazil.

Zmínil jste Martina. Je to Martin Horák, s nímž jste tam byl už vloni?
Ano.

Kolik dní dopředu jste odjeli do dějiště závodu?
Cestovali jsme šest dnů před závodem, nejprve jsme letěli do Salvadoru, kde jsme byli pět dnů a tam ještě trochu potrénovali,

Už vloni jsme narazili na fakt, že tam se moc trénovat nedá…?
Je pravda, že podmínky na trénování tam nejsou ideální, a to hlavně kvůli velkému provozu a nedostatku silnic. Bylo to tedy tím stylem, že jsme po silnici jeli pořád pryč, potom se otočili a po té samé se zase vraceli.

Stihli jste se za těch pár dnů dostatečně aklimatizovat?
Já si myslím, že ano, ale musím přiznat, že oproti loňsku bylo letos obrovské vedro. Už v tom Salvadoru jsem si říkal, že pokud to tak bude i dál, čeká nás extrémně těžký závod. A to se také potvrdilo…

Nepředbíhejte. Zatím jsme v Salvadoru. Kdy jste vyrazili do dějiště závodu?
Po pěti dnech v Salvadoru jsme měli transfer do dějiště závodu, kam jsme dorazili v sobotu. Týž den jsme si jeli projet etapu prologu, která byla úplně stejná jako vloni, takže jsme věděli, do čeho jdeme.

Pomohla vám znalost tratě?
Trochu ano. Startovali jsme mezi nejlepšími, takže motivace byla veliká. Navíc vždy startovaly dvě dvojice, takže se hned zkraje jelo extrémní tempo. Krátce po startu se najelo do singltreku a já tam šel z poslední pozice. A jak člověk pořádně nevidí dopředu, tak jsem tam trefil nějaký kámen a udělal si pomalý defekt. Snažil jsem se tam rychle nacpat pěnu, ale to vydrželo jen nějakých pět, deset minut a zase jsem měl prázdno. Duši jsme měnit nechtěli, protože by to zabralo moc času, tak jsme to průběžně dofukovali až do cíle.

Takže místo relativně odpočinkového prologu z toho byl docela nervák.
Je pravda, že jsem přijel úplně vyřízený. Měl to být v podstatě nejlehčí den a já byl v cíli úplně mrtvej.

Kolik vás to nakonec stálo času?
Asi kolem šesti a půl minuty od nejrychlejších.

Druhá etapa byla vloni královská, letos opět?
Ano. Věděli jsme, že nás čeká nejdelší etapa měřící asi 150 kilometrů a věděli jsme, že se tam bude rozhodovat. Já si také bohužel myslel, že už jsem si vybral smůlu v prologu…

…a nevybral?
Bohužel ne. Během druhé etapy bylo příšerné vedro a už po startu se jelo hodně rychlé tempo. Na nějakém 40 kilometru se to nadělilo a vepředu jsme tam zůstaly jen čtyři dvojice, takže bylo jasné, že bojujeme o pódium.

A kde byl tedy problém?
Mě i Martinovi se zpočátku jelo dobře, najeli jsme do singltreku a já jsem najednou cítil, že se něco děje. V tu chvíli nám chyběla do cíle ještě asi hodina. Snažil jsem se tam držet zuby nehty, přišla poslední občerstvovačka, takže jsem se snažil napít a najíst a myslel, že to bude dobrý.

A asi nebylo?
(úsměv) To nebylo. Poslední hodina vedla prakticky jen do kopce a já byl úplně vypnutej. Takto jsem se ještě nikdy necítil. Pod kopec jsem nějakým způsobem dojel, přišel kopec a já se úplně zastavil. Slezl jsem z kola a lehl si. Martin ke mně přišel a pořád opakoval, pojď, vstávej, jedem. Ale mně se vůbec nechtělo.

Měl jste myšlenky to zabalit?
Mně v tu chvíli bylo všechno úplně jedno. Kdybych tam byl sám, tak zůstanu ležet a vzdám to. Nicméně jsem nasedl, jel na ten nejlehčí převod a ani na ten mi to nešlo. Tak jsem slezl z kola a jediné, co jsem chtěl, tak bylo jet domů. Pak jsem před sebou viděl Jirku Nováka (nakonec člena vítězné dvojice – pozn. autora) a taky úplně na dně. Tady na té extrémní etapě zůstalo hned několik favoritů a pak nám v cíli kluci říkali, že v tom posledním stoupání naměřili padesát stupňů Celsia. Do cíle mě ale Martin nějakým způsobem dovezl.

Jak vám bylo v cíli?
Nebyl jsem schopný vůbec ničeho, chodit jsem nemohl, prostě nic. Měl jsem strach z toho, jestli se dám vůbec do druhého dne dohromady.

A dal.
Musel jsem, protože jsem věděl, že Martin mě nenechá jet domů (smích). Ale je pravda, že už večer jsem se cítil mnohem lépe.

A čím to bylo?
Jsem přesvědčený, že tím extrémním vedrem.

Takže třetí den už byl opět v pohodě?
V podstatě ano. Navíc třetí den bylo na programu takové cross country na pět okruhů a musím říct, že jsem byl až překvapený, jak se tělo dokázalo zregenerovat. Jeli jsme opět vepředu a já se cítil tak, jako bych den předtím nic neprožil. Třetí etapu jsme zvládli dobře bez nějaké větší ztráty na první a dostali se na čtvrté místo průběžného pořadí.

Jak vypadaly další etapy?
Čtvrtá a pátá byly téměř totožné. Trvaly zhruba čtyři a půl hodiny, takže znovu docela těžké, a prakticky stále se jely v singltrecích mezi kameny, které jsou ale docela nebezpečné. V jedné z těchto etap jsme tam viděli jednu dvojici stát, přičemž jeden z nich měl strašně opuchlý kotník…

…že by had?
Přesně to napadlo i Martina, a to mě teda šíleně vyděsilo. Až v cíli nám pak řekli, že si při jízdě škrtl v té rychlosti o kámen a zlomil si kotník.

Když už jsme se zmínili o těch hadech, neměli jste z toho strach?
Nad tím člověk nemůže přemýšlet, ale je pravda, že mě tam jednou šlehla nějaká větev přes ruku a já do ní po chvíli dostal šílenou křeč. Naštěstí to asi po deseti minutách odeznělo.

Pojďme dál. Co předposlední etapa?
Šestý den byl opět těžkých 145 kilometrů, takže se mi noc předtím nespalo vůbec dobře, protože jsem měl z té etapy, při vzpomínce na druhý den, docela strach. Hned po startu se to nadělilo, pak přišel hodně kopcovitý profil a my museli z té vedoucí skupiny vystoupit a jet si své tempo. Jenže najednou zase přišla změna trati a ty lidi, kteří nám předtím do kopce odjeli, jsme viděli před sebou a jednu skupinu dokonce sjeli.

Takže obavy z šesté etapy byly nakonec zbytečné?
Musím uznat, že šestá etapa byla podstatně jednodušší, než ta druhá. Kilometrově to bylo stejné, ale časově to bylo asi o hodinu a půl kratší. Šestou etapu jsme nakonec dokončili čtvrtí, ale zase jsme najeli nějaký náskok na pátou dvojici.

Pomýšleli jste před poslední etapou ještě na útok na bednu?
Už ne. Věděli jsme, že nás na bednu může dostat jen smůla soupeřů. Sedmou etapu jsem už bral volně, večer jsem byl v klidu, ale ráno přijdu ke kolu, chci ho dofouknout, povolím ventil a začalo mně z toho stříkat mlíko. Tak jsem tam dal pro jistotu duši, jdu se projet a po půl hodině je přední kolo znovu prázdné. A to byla čtvrt hodina do startu.

To musely být slušné nervy?
No, já byl úplně vyřízenej. Rychle jsem tam teda hodil rezervu, kterou nám celý závod vozili, sice byla rozcentrovaná, ale dalo se to objet. Poslední etapu jsme si už jeli svým tempem, nikam se necpali a hlídali si čtvrtou pozici.

Jste tedy s konečným čtvrtým místem spokojeni?
Já si myslím, že můžeme být. Snažili jsme se jet svým tempem, v prvních dvou dnech jsem si vybral hodně smůly, ale pak jsme už jeli vyrovnaným výkonem. Musím ale uznat, že Martin na tom byl letos výborně.

Co vám ten závod ukázal?
Ukázal mi, že když jedna etapa nevyjde, tak to vůbec nic neznamená. Jirka Novák chytil ve druhé etapě ještě větší ztrátu než my a nakonec to s Holanďanem Beckingem vyhrál.

Takže za rok znovu?
Těžko říct. Už letos se mi tam extra nechtělo, protože jsem začal závodit už někdy začátkem dubna a končil na konci října. Za tu dobu jsem měl přitom jen dva volné víkendy, takže ten program byl hodně nabitý a navíc tam byly dost těžké závody.