Nechtějí to dávat najevo. Berou to jako projev slabosti. Chlapi zkrátka nejsou „cíti“ a dojetí spíše skrývají. Jsou však situace, kdy se slzám neubrání. Jako třeba když se loučí s životní láskou. V tomto případě nemá nohy, ale naběhala s nimi sta tisíce kilometrů.

Do konce exhibice chyběly čtyři minuty, když nic netušící diváci v pardubické aréně byli vtaženi do romantického příběhu. Oba aktéři rozlučky se svými kariérami si mohli pozvat na hřiště své nejbližší. Ještě předtím ale Jiří Welsch zamířil do hlediště za svou první ženou. Gesto, které se jen tak nevidí.

„Chtěl bych poděkovat Lindě za to, že se mnou prožila celou cestu na zahraničních štacích,“ ohromil přítomné holický odchovanec.

Potom již patřila palubovka jeho rodině.

„Obrovský díky všem z mé rodiny, Vendy a dětem, tátovi i mámě,“ vzkázal před celým národem druhý Čech ve slovutné NBA.

Jiří Welsch neskrýval dojetí ani po zápasové autogramiádě. Tolik podpisů najednou snad ještě nerozdal.

„Ze samotné hry jsem dojatý nebyl. To už bylo jenom formální zakončení. Završení něčeho, co už skončilo před rokem. Ale tím, jak u rozlučky byly všichni, kteří pro mě něco znamenají, z toho jsem byl strašně dojatý. Užil jsem si akci víc, než jsem čekal,“ přiznal Welsch.

Poslední souboj basketbalových legend Jiřího Welsche a Luboše Bartoně v pardudubické ČSOB pojišťovna ARENĚ.Zdroj: Deník / Luboš Jeníček

Bývalý pardubický hráč dělá v životě všechno naplno. A tak není divu, že se na rozdíl od také se loučícího kolegy důkladně na tuto exhibici připravil.

„Na tento zápas jsem se připravoval v nižších soutěžích. Kamarádi se mě ptali, jestli nechci pokračovat. Já jsem jim odvětil, že poslední souboj je pro mě opravdu posledním soubojem,“ trvá si na svém Jiří Welsch.

„Do poslední chvíle se řešila spousta věcí. Vůbec jsem na to nebyl mentálně nastavený. Ale v momentě, kdy jsem vyběhl na hřiště, vybavil jsem si pocity. A bylo mi hodně příjemně,“ popisuje.

Zatímco před zápasem

z něho napětí opadlo, tak po něm už hýřil uvolněnou náladou. Měl také radost, že skončil remízou.

„Přiznávám, že jsme o remíze diskutovali. Ale také musím dodat, že jsem měl

v týmu několik hodně motivovaných spoluhráčů, kteří to chtěli pro mě vyhrát. Po třetí čtvrtině jsme se s Lubošem bavili o tom, jak závěr utkání pojmeme. Dohodli jsme, že to necháme, jak se

to vyvine. Půl minuty před koncem mu říkám: Dědku, jdeme na remízu? Neodpověděl. Pak se mě Ivan Trojan ptal, jestli má dát šestky. Nechal jsem to na něm a jednu dal. No a při posledním útoku si vzal míč Luboš. Ani jsem ho nešel bránit a stihl na něj zavolat: Nechám to na tobě! A on trefil ten bonus. Takže výsledkově to dopadlo skvěle,“ vtahuje do děje bývalý reprezentační kapitán.

V průběhu kariéry Welsch přemítal, zda-li odejít z palubovek zadním vchodem, nebo dokořán otevřenými dveřmi.

„Takhle to bylo určitě lepší. Beru to jako poděkování od kamarádů i diváků za mou kariéru. Vnímám hodně pozitivně, že všichni oslovení spoluhráči slovo dodrželi

a přijeli. Je vidět, že jsme spolu nehráli jen basketbal,“ uzavírá svou řeč i kariéru Jiří Welsch.