Letos odjela sedm závodů, třikrát vyhrála, pětkrát stála na pódiu. Z mistrovství světa si přivezla bronz a navrch se těší z křišťálového glóbu za celkový triumf ve Světovém poháru. V rozhovoru pro Deník sedmadvacetiletá rodačka z Vrchlabí vypráví o tom, že ani po sezoně nemá volno. Studuje, k tomu už pomalu myslí na olympiádu.

Když na úvod řeknu slovo koronavirus, jaká asociace vás napadne jako první?
Omezení. Nemohu vidět kamarády. A je problém se někam dostat.

Co se v životě Evy Samkové nejvíce změnilo?
Tréninky. Zřejmě bych si neměla stěžovat, ale co jsme zažívali zvláště v úvodu sezony, to bylo něco šíleného. Změny na poslední chvíli, kontroly, testy. Ale sezona nakonec dopadla, za to musíme být rádi.

Po triumfu ve Světovém poháru jste děkovala Italům, že vás u sebe nechali trénovat. Vyděsilo vás, jaké restrikce někdy a někde panovaly?
Spíš to bylo zvláštní, dost nezvyklé. Já se narodila v devadesátých letech, a poslední léta jsem cestovala, hranice pro mě neexistovaly. Takže najednou přijmout, že vás někam nepustí. Divné.

Když je řeč o koronaviru, tak mě napadla zvídavá otázka… Máte spočítáno, kolikrát jste byla na testu?
Ježíš (úsměv). Od podzimu to odhaduji na padesát testů. Plus minus tak. Třeba v Gruzii nás testovali co dva dny.

Během pandemie se změnila i výuka ve školách. Spousta lidí možná netuší, že se to dotklo i vás, studujete FTVS na Univerzitě Karlově.
Jsem ve třeťáku. Plním předměty, ale tuším, že si bakaláře o jeden rok prodloužím.

Dá se v téhle době chodit na vysokou školu?
Je to omezené, ale právě jsem dokončila kurz bruslení. Povedlo se mi to naplánovat, abych ho dala až po sezoně. A k vaší otázce. U nás se většina zkoušek nedá dělat na dálku, je to praktický obor. Máme výjimku. Za splnění hygienických opatřeních je možné být ve škole.

Nějaké úlevy od učitelů jakožto úspěšná reprezentantka nemáte?
Mám individuální plán a ještě k postupu do dalšího ročníku mi stačí méně kreditů. Ale na konci studia už nic, musím mít splněné vše, všechny kredity.

Jak to vnímáte?
Řekla bych, že české školství má rezervy v přístupu vůči profesionálnímu sportovci. Některé obory jsou na tom lépe, jiné hůř. Ale když budu mluvit za sebe, snažím se chovat normálně a ne jako nějaká superstar. Pokud jsou učitelé hodní a spravedliví, tak já taky.

Studujete na trenérku. Co vám dělalo zatím největší problém?
Plavání. To bylo opravdu hrozné. Trápí mě ramena, takže jsem se tam dost plácala. A záhul byly i takové ty náročnější předměty, anatomie, biomechanika, biochemie a fyziologie.

Potkávala jste v normální době spolužáky? Chtěli po vás radu, společnou fotku?
Oni jsou skvělí, zrovna dnes jsem o tom přemýšlela, jaká se sešla super parta. Jen doufám, že se mě moc nebojí (smích). Dost lidí je starších, protože jsem na dálkovém studiu, ale také tam jsou ti mladší, věkově jako moje ségra.

Řešíte školní povinnosti i doma? Už nějaký pátek tvoříte hvězdný pár, vaším přítelem je herec Marek Adamczyk.
Záleží, v jakém období. Třeba teď během zimy jsme se dost bavili o závodech. I když já se o tom někdy bavit nechci, už tak toho mám dost.

Vyjeli jste si někdy spolu na prkně?
Dvakrát. Loni ho učil můj trenér a pak jsme byli v Krkonoších. To už zvládl zatáčky na placatém svahu. Je to takový začátečník.

Na závodní dráhu byste ho tedy nepustila?
To ne. Ne, ne. Na lyžích si nějakou trať projel, ale bezpečnější je to na sjezdovce.

Dovolí si komentovat vaše závody?
Vím, že to hodně prožívá. Prý má větší nervy než já. Přitom před tím, než jsme se poznali, sport vůbec nesledoval. A najednou jsme se dali dohromady a on se do snowboardcrossu fakticky zažral. Líbí se mi, že když se mi něco povede, dokáže to poznat. Zblbnul i kolegy při natáčení, koukali se prý na mé závody v Gruzii.

Čím si vás Marek Adamczyk ještě získal?
On hodně čte. Přečte si zajímavý článek, třeba jak se učit, jak dobře spát a pak mi to vypráví. A podobně je to v případě knížek od pana Smila, vědce, prognostika. Říkám, že je koumes, moc přemýšlí.

A jak vy sledujete jeho hereckou dráhu? Byla jste někdy naživo na jeho představení, třeba v Divadle na Vinohradech?
Byla jsem na hře Harold a Maude. Krásné představení. Já vlastně viděla naživo snad vše. Jela jsem i do Plzně a Ústí nad Labem. Je to příjemné, člověk se při tom odreaguje.

Ptám se trochu i proto, že vy rovněž fušujete do televize, natočila jste druhou sérii dokumentárního seriálu Krásy Česka. Objevila jste nějaké místo, které vás něčím překvapilo?
Vysočina. Já tam snad nikdy nebyla.

Kde konkrétně?
Oblast kolem Víru, údolí řeky Svratky. My tam šli na traily, k přehradě… Malebná krajina. A pro mě bylo důležité, že jsem kolem sebe měla kopce, to potřebuju. A zkusila jsem si i paragliding. Celkově nikde nikdo, nádhera.

Nebojíte se, že když taková místa ukážete, ztratí svoje kouzlo? Navíc lidé teď vyrážejí houfně do parků, lesů, kam to jde. A vy jste známá svým přístupem k ochraně přírody.
To máte pravdu. Jsem z Krkonoš a ty poslední dobou zažívají velký nápor turistů. Je to komplikovaná situace. Je hezké, že lidé jdou do přírody, poznávají, dělají si k ní vztah. Ale třeba ty fotky zástupů lidí ze Sněžky, to je masakr. Chce to najít rovnováhu, dodržovat pravidla, nepobíhat, kde se nemá.

Tak teď už vím, že na Sněžku asi hned tak nevyrazíte… Ale čeká vás dovolená. Kam pojedete?
To ještě nevím. Buď zůstanu doma v Krkonoších, nebo pojedu na chalupu. Tak nějak vyčkávám, jestli vyrazit do zahraničí. Ale netlačím to na sílu. Není to tak, že bych musela odletět k moři. Hlavně si potřebuju odpočinout, být v klidu.

S tréninkem zase začnete v květnu. Co vlastně dělá snowboarďačka, když není sníh? Je vaše příprava jen o fyzické kondici?
Dá se to tak říct. Posilovna, běh, kolo. Hlavně potřebuji natrénovat vytrvalost a sílu.

Baví vás to?
Je to někdy až náročné. Jaro, přechod do léta, to je pro mě důležité období, na trénincích trávím víc času než na podzim.

Příští sezona bude olympijská. Letos jste přitom řekla, že vám nepřijde, že jsou to už tři roky od olympiády v Koreji. Utíká vám ten čas pomalu, nebo jsou vzpomínky tak živé?
Půjde o kombinaci obojího. Uteklo to rychle. Po hrách byla sezona s mistrovstvím světa, pak se člověk soustředí na Světový pohár. Nemáte čas si uvědomit, kolik těch let uběhlo. Sotva si zvyknu, že je mi 27 a najednou už mám za chvíli další narozeniny.

Když si vzpomenu na hry v Soči 2014, spousta českých reprezentantů, kteří tam zářili, už ukončila kariéru. Namátkou biatlonisté Moravec, Soukalová. Z medailistů už jste zbyla jen vy a Martina Sáblíková…
Vážně? (smích).

Je to tak. Nepřipadáte si už trochu jako veterán?
To jo, ale už nějakou dobu, asi tři roky. Do našeho týmu přišla spousta mladých lidí. Ale aspoň ještě jezdí Američanka Lindsey Jacobellisová, té bude 36 let.

Předpokládám, že před pár lety jste netušila, že na takové otázky jednou budete odpovídat…
Mně pořád přijde, že jsem v tomhle trochu nedospělá, že mi snad ani nikdy nemůže být třicet. Já mám být za chvíli třicátnice? Pane jo. Tak snad si pak zachovám tu svou mladistvou mysl (smích).

Vraťme se k olympiádě. Za rok se pojede do Pekingu, Číny. Jestli mě paměť nešálí, tam jste ještě nikdy nebyla, že?
Nebyla. Tenhle rok se tam měl konat testovací závod, ale kvůli koronaviru to padlo.

Jak velký je to problém?
Těžko říct. Je to pravidlo. Podíváte se, jak vypadá kopec. Poznáte počasí, zázemí, trať bývá podobná… Ale máme to všichni stejné. Bude dost času se do toho dostat.

Co je na hrách jinak?
Atmosféra, je tam sounáležitost mezi sportovci. Dost speciální akce. A máte víc volna. Běžně jsme na závodech čtyři pět dnů, tady jsou to dva týdny i víc, dostanete se i mimo svou bublinu.

Jste s dalšími českými sportovci v kontaktu? Mám na mysli to, zda se potkáváte běžně, nebo jen výjimečně, třeba na akcích, jako jsou ankety…
Všichni máme celý rok ten program nabitý. S Markétou Davidovou jsme v Red Bull týmu, takže se potkáváme na jejich společenských akcích. Ve spojení jsem s Kájou Erbanovou. Ona teď trénuje hokej, chce na olympiádu. A ještě abych nezapomněla Lucku Charvátovou, to byla další spolužačka z Vrchlabí. Ale ony jsou v Krkonoších, já hlavně v Praze, mám tu zázemí na trénink, trenéry.

Koho z českých sportovců vlastně obdivujete?
Mně přijde, že všichni jsou profesionálnější a tolik makají… Nedělám brutální vytrvalostní sport jako běžkaři.

Spíš jsem tím myslel, zda máte idol z minulosti.
Věru Čáslavskou. Byl pro mě velký zážitek, když jsme si popovídaly. Vybavím si, jak mi přála smskou hodně štěstí do závodu v Soči. Ještě jsme se neznaly a najednou tohle. A pak mám ráda Báru Špotákovou, potkáváme se v posilovně na Julisce. Je pohodová, na nic si nehraje.

Ovšem i vy jste vzorem pro spoustu lidí a dětí. Jak vnímáte to, že teď nemohou sportovat?
Odpovím takhle: Kdyby někdo zakázal sport mně jako malé holce, máma by se z toho zbláznila.

Předpokládám, že proto, jak jste sportem žila.
Milovala jsem ho. Miluju. Ze svojí zkušenosti vím, že sport pro mě byl hrozně důležitý, byl to element, který se podílel na utváření mé osobnosti. Tréninky, tělocvik. Té doby je mi líto. My profesionálové máme šanci, děti ne. A chudáci skáčou chudákům rodičům doma po hlavě.

Byla tady řada iniciativ, kde kdo apeloval. Lékaři, i profesor Kolář, hodně lidí varuje před tím, co se stane za pár let, že tahle vynucená pauza ovlivní budoucí generaci. Jaký je na to váš názor?
Nejsem na takové hodnocení ten správný člověk, odborník… Rok bez sportu ale může znamenat problém. Tak nějak doufám, že se děti těší, až budou zase sportovat a ten návrat v nich probudí energii. I když je fakt, že od kamarádů učitelů mám příběhy, jak děti dál tloustnou, že je to šílené a některé ani nepoznávají.

Vy trénujete s dětmi, podporujete talenty, chystáte kemp na léto, když nevyšel ten v zimě. Nějakou pozitivní zprávu na konec tam nemáte?
Vždy se něco najde, přesně tak mi to letos psalo hodně lidí. Gratulovali mi, děkovali, že aspoň díky mně zažívají něco pěkného. Tak snad už bude brzy vše za námi.