Dvořáček: „Splnil jsem si další běžecký sen“

Jen letos absolvoval šestnáct maratonů a do konce roku chce svou bilanci zaokrouhlit na rovnou dvacítku. Řeč je o doudlebském běžci Vlastimilu Dvořáčkovi. Pětapadesátiletý závodník se letos převážně soustředil na domácí běžeckou scénu a ve veteránské kategorii se mu nadmíru dařilo. Na podzim vyhrál Ostravský maraton, druhé příčky vybojoval na Kladenském a Benešovském maratonu.

Úspěch zaznamenal rovněž na mezinárodní scéně. Na říjnovém ultramaratonu v Izraeli skončil druhý v kategorii nad 50 let a celkově získal výborné 11. místo.
S podrobnostmi příprav účasti a vlastního průběhu tohoto výjimečného sportovního podniku se Vlastimil Dvořáček podělil se čtenáři Rychnovského deníku v následujících řádcích.

Česká premiéra

Sny jsou od toho, aby se plnily. Účastí na běžeckém závodě s názvem Ultra Marathon Sovev – Emek na 166 kilometrů v Izraeli jsem si splnil svůj další běžecký sen. Pod tímto názvem se skrývá největší ultramaratónský závod nejen v Izraeli, ale i na celém Blízkém východě. Není divu, v ostatních zemích mají jiné starosti, než pořádat běžecké závody. K účasti mě motivoval i fakt, že v této oblasti ještě žádný z Čechů neběžel nic podobně dlouhého.
Na jaře jsem tedy zkontaktoval pořadatele a obratem mě přišlo potvrzení účasti.

V létě mě v účasti trochu nahlodal konflikt mezi palestinskou Gazou a Izraelí, ale ujišťoval jsem se, že na takový poloválečný stav jsou místní zvyklí a kdyby opravdu hrozilo vážnější nebezpečí, pořadatelé by se ozvali. Naštěstí poté došlo k uklidnění napětí.

Start za svítání

Ve čtvrtek 23. října v 7.00 hodin stojím tedy na startu 166 kilometrového závodu v kibucu Hazorea, což je vesnice zhruba 80 kilometrů severně od Tel Avivu. Čeká mě pět okruhů delších než 33 kilometrů v kopcovitém terénu po kamenitých, hrbolatých cestách, moderně se tomu říká ultratrail. Ještě v propozicích jsem nastudoval, že v jednom okruhu je výškové převýšení přes 500 metrů, takže v součtu pomyslně vyběhnu až na nejvyšší vrcholky Vysokých Tater. Vybíhám tedy spolu s dalšími 36 běžci za svítání a sám jsem zvědav, co mě na trati čeká. Popravdě nejsem moc vyznavačem terénních běhů, víc mi vyhovují závody na silnici. Okruh má obrátkový charakter, zhruba do poloviny je stoupání a na obrátku seběh.

Po startu se pohybuji zhruba v první třetině startovního pole a jen asi první kilometr se běží po asfaltu, poté se trať začíná vinout do kopců a já budu muset pozměnit svůj navyklý běžecký styl. Více zvedat nohy, abych nezakopl o nějaký ten větší kámen na cestě, což jde na úkor rychlosti běhu. Na okruhu jsou pouze tři občerstvovací stanice. S očekávaným oteplením přes den ke 30 stupňům Celsia nebude stačit doplňovat tekutiny jen na nich. Raději si s sebou beru ledvinku s lahví, abych se mohl občerstvovat častěji.

První krizová situace

Hned na první obrátce zhruba po 17 kilometrech dochází ke krizové situaci. Pro lepší kontrolu nás vždy pořadatelé na startu a při probíhání do dalšího kola opatří náramkem na ruku a my jsme povinni ho na obrátce odevzdávat, aby nemohlo docházet k případným zkracováním tratě. Až zhruba tři kilometry za obrátkou si uvědomuji, že jsem náramek zapomněl odevzdat.

Co teď? Mám se vracet a naběhnout dalších 6 km navíc? Sice jsem zatím stále svěží, ale vracet se mi moc nechce. Zariskuji případnou diskvalifikaci. Netuším, jak jsou pořadatelé přísní, ale věřím, že budou shovívaví a prominou mi toto opomenutí. Však jsem si stačil všimnout, že tu mají volnější pravidla.

Nejednoho domácího běžce doprovází cyklista a poskytuje mu občerstvení i mimo občerstvovací stanice. Při průběhu do druhého kola se snažím vysvětlit, co se stalo a naštěstí se setkám s pochopením. Startovní pole se mezitím už značně roztáhlo, většinou běžím osamoceně. Mezitím se též oteplilo, nezřídka se ochlazuji poléváním vodou. Při průběhu do třetího kola si beru čelovku. Mám spočítáno, že v závěru tohoto kola mě zastihne tma. Ta přinese mírné ochlazení, ale s ubývajícími silami zpomaluji rychlost.
V devět večer se na trať vydávají běžci na 100 kilometrový závod, poběží tři okruhy. Na trati nás sice je víc, ale v noci ztrácím přehled, kdo běží stejnou vzdálenost jako já a kdo 100 km. Nemám přehled, jak na tom jsem s pořadím. Ale nevadí, soustředím se jen běh, na spoře osvětlený kužel světla přede mnou a nesmím vnímat narůstající únavu a nedostatek spánku. Utěšuji se, že než mě slunce začne znovu spalovat svými paprsky, budu již v cíli.

Konečně v cíli

Svítání mě zastihlo už po poslední obrátce v posledním kole. A jako by do mě vlilo zbytky sil, co ve mně ještě zbyly. Zrychluji, předbíhám pár běžců. Cílem probíhám v čase 25:41 hod. nesmírně unavený, ale šťastný, že jsem to dokázal. Od pořadatelů přijímám gratulace, obdržím účastnickou medaili. V hlavě mám jedinou myšlenku, svalit se někde do stínu a kochat se vědomím, že už nemusím udělat jediný rychlý krok. Až s odstupem času se dozvídám, že jsem se umístil celkově na 11. místě a druhý v kategorii nad 50 let.

Po stopách dějin

Tímto skončila jedna část mého pobytu v Izraeli, ta důležitější. Když už tu jednou jsem, byla by škoda nepoznat místa, kde se utvářely dějiny lidského národa. Člověk nemusí být věřící, aby ucítil tu sílu pocitu, pramenící z návštěvy starého Jeruzaléma. Míst, kde prožil poslední dny Ježíš Kristus a vydat se na křížovou cestu, tzv. Cestu utrpení a navštívit všech čtrnáct zastavení se zakončením v Chrámu božího hrobu, místa Ježíšova pohřbení, což je nejsvětější místo křesťanů. Neméně působivé je navštívit Zeď nářků, Chrámovou horu či v Betlémě chrám Narození Páně, místo Ježíšova narození.

Samotný Jeruzalém je svaté město pro tři náboženství, muslimové, židé a křesťané tu musejí žít pospolu. Nabyl jsem dojmu, že toto soužití je velmi křehké, spíše vynucené pomocí síly, na každém kroku je zde vidět ozbrojené složky policie či vojska, v židovské čtvrti dokonce hlídkuje domobrana, mladí kluci či dokonce dívky v civilu ozbrojené samopaly. Toto ale nemůže zkazit plno nádherných zážitků z návštěvy Izraele a Palestiny. (vd, dr)