Hokejoví fanoušci chodí na Jágra, fotbaloví na Rosického. Milovníci atletiky měli letos také jednoho hrdinu, který nezklamal. Tedy hrdinu… přesněji řečeno hrdinku. Sympatická dáma TÁŇA METELKOVÁ (37 let) letos kralovala běžeckým krosům v Iscarex cupu tak, jako kladenský démon mezi českými hokejisty a malý Mozart na trávníku. Když nastoupila, vyhrála. Seriál Iscarex cup však nebyl jedinou z akcí, kterých se letos účastnila. „Napsané to mám, kolikrát a kde jsem letos startovala, ale z hlavy to číslo dohromady nedám,“ usmála se atletka, která závodí za Týniště, bydlí v Hradci Králové, kde také učí na vysoké škole, a v závodech konaných v našem okrese sbírala jeden vavřín za druhým.

Ve statistikách na stránkách Iscarexu máte šestačtyřicet závodů, ale asi jich bude ještě víc, že?
To určitě. Ještě běhám ligu a další závody, takže jich kolem šedesáti bude určitě.

Jak se to dá zvládat?
Ošidím trénink (úsměv). Daleko radši závodím než trénuji.

Jestli šidíte trénink, tak se přiznám, že bych vás rád viděl, kdybyste se pořádně připravila…
(úsměv) No jo, já jsem spíš závodní typ než tréninkový.

Letos působíte jako kombajn na vítězství. Jenom na zmíněném Iscarexu vám připisují sedmatřicet vítězství. Baví vás vůbec ještě vyhrávat?
Člověk neběhá jenom proto, aby byl někde první, aby vyhrál. Pro mě je to spíš veliký relax. Celý den jsem s dětmi a mám další povinnosti, takže závod je potom pro mě odměna. Neberu to tak, že se někam jdu honit za časem. Přijdu mezi známé, můžu si popovídat, odpočinu si.

Působíte na mě při závodech strašně nenuceně. V pohodě si přijdete na start a jen tak, jakoby mimochodem, vyhrajete. Máte vůbec nervy?
Na těchto oblastních závodech, jako je třeba ten Iscarex cup, si žádné nervy nedělám. Nedělám si je ani když přijede někdo lepší než já. Pro mě jsou ty závody skutečně spíš jako odměna. Zajistím děti, aby je někdo pohlídal, a jdu běhat.

Nebaví vás třeba víc, když můžete měřit síly třeba se špičkovými českými běžkyněmi?
Určitě, nejsem typ, který by se nějak strachoval z toho, když přijede někdo dobrý. Jsem ráda, když se s nimi mohu srovnávat. Na těch regionálních závodech vím, kteří chlapi běhají podobně jako já, a hlídám si ty časy s nimi. Každý závod se dá zaběhnout kvalitně. Nemusím mít soupeře pouze mezi ženami.

V červenci jste se účastnila mistrovství Evropy v běhu do vrchu. Byl to váš vrchol, ke kterému jste se upínala?
Bez debat. I když kvalifikace, to byla jenom taková zkouška. Víc než po roce jsem šla první kopec. Po porodu jsem to prostě šla jenom tak zkusit, nebrala jsem to jako kvalifikaci. Nakonec to vyšlo a s celou rodinou jsme jeli na mistrovství na výlet.

Mistrovství Evropy a regionální závody, to musí být asi dva úplně jiné světy, že?
Ano, to je nesrovnatelné. Na mistrovství neběžíte jenom sám za sebe. Člověk si nemůže říct nepůjde to, nějak to doběhnu. Reprezentujete republiku, běžíte za družstvo, je to hrozná zodpovědnost. Nervově to prožíváte úplně jinak než domácí závody.

Skončila jste třicátá, brala jste to jako úspěch?
Pro mě byl úspěch už to, že jsem se dostala do cíle, že jsem vyběhla na ten šílený kopec. Jenom to pro mě bylo vítězství. Se žádným zázračným umístěním jsem ani moc nekalkulovala. Věděla jsem, že z družstva dobíhám čtvrtá, takže jsem nebodovala. Na druhou stranu jsem ale svým umístěním mohla odsunout ostatní závodnice, které by bodovaly. Se třicátým místem jsem byla spokojená. Prodala jsem to, na co jsem měla. Vím, že jsem se neflákala a lépe to nešlo.

Máte tři děti. Jak při šedesáti závodech ročně stíháte pečovat o rodinu?
Všude je tahám s sebou. Syn už běhá orienťák, takže má své závody. Musím tedy někdy vypravit jeho a pak zase zajistit, jak ho vyzvednout. Kde to jde, tak beru děti sebou.

Po třech porodech jste se pokaždé k atletice vrátila. To jste si neříkala: mám já tohle vůbec zapotřebí?
Po prvním těhotenství jsem si říkala, že to nepůjde. Myslela jsem si, že je nesmysl, aby ženská s dítětem běhala. Jenže jsem zjistila, že to jde a při druhém a třetím dítěti mě už ani nenapadlo, že bych atletiku zabalila. Samozřejmě jsem nepočítala s žádnou extra formou. To, že jsem se dostala na mistrovství Evropy nebo občas jedu na nějaké mistrovství republiky, je spíš takový nadplán.

Jak vás tak poslouchám, běhání by vám asi hodně chybělo, viďte?
Hrozně by mi chybělo. Minimálně pro radost si zaběhnout jdu.

Říkala jste, že syn dělá orientační běh. Vedete tedy děti pozvolna také ve svých stopách?
Synovi je teprve osm, ale orienťák ho baví a docela mu to jde. Manžel je také atlet a děti se odmala pohybují v atletickém prostředí a jezdí s námi po závodech. Je logické, že k atletice víc tíhnou. Navíc vedu v Hradci přípravku maličkých dětí. Mám jich skoro pětačtyřicet, takže tam samozřejmě tahám i svoje děti.

Co byste dělala, kdyby vám za pár let děti řekly, že je běhání nebaví, že chtějí třeba hrát na klavír?
Nenutila bych je do toho. Ani teď je do běhání nenutím. Zeptám se, jestli si chtějí zazávodit, nebo jestli se chtějí jenom dívat. Když jednou řeknou, že je baví něco jiného, nebudu je k tomu nutit. Ani manžel není takový, že by je chtěl do atletiky tlačit.

Stane se při vašem tempu, že se někdy večer usadíte k televizi a sledujete oblíbený seriál?
Určitě se sesedneme. Je ale pravda, že na tu televizi není čas. Manžel se koukne leda na zprávy nebo na nějaký film. Já musím přiznat, že vůbec nevím, co v televizi jde. Tedy kromě večerníčků, tam máme dokonalý přehled (smích).

Ale určitě musíte u toho šlapat na rotopedu, nebo vydržíte u něj v klidu?
Ne, ne. Žádný rotoped. Jinak k té televizi fakt nesedám. Večer dělám věci, které jsem přes den nestihla. Ono než jenom přečtu pohádky a uložím děti do postele, je devět. Navíc si musím potom připravovat třeba ještě tréninky, částečně chodím do práce, takže potřebuji nachystat i něco pro studenty. Nemám ani čas si sednout a na televizi koukat.

Co na hradecké univerzitě učíte, běháte i v práci?
No běhám… Učím atletiku, moc toho se studenty nenaběhám. Samozřejmě neučím běhání, ale dalo by se říct, že sport je i mým povoláním.

Zkoušeli to na vás studenti někdy s tím, že by si to s vámi na oválu rozdali kdo s koho?
To zase ne. Když plníme zápočty, tak musím stopovat, kontrolovat, jestli dělají vše správně. Neutkáváme se spolu. Řada z nich jsou ale také atleti, takže se potkáváme na závodech. Ostatní vědí, že běhám, že mám už něco za sebou, takže na mě nezkouší, že třeba limit na tři kilometry je moc tvrdý. Vědí, že jsem jejich limit tři měsíce po porodu zaběhla bez problémů. Takže se neodváží odmlouvat (smích).

Jaká jste ve škole, jste přísná?
Máme limity, které na zápočet musí studenti splnit. Nejsem přísná v tom, že bych dodržovala počet pokusů. Měli by mít třeba dva pokusy a konec. Vyjdu jim vstříc, když vidím, že trénují, tak jim s tréninkem poradím. Když vidím, že to někdo třeba nemůže splnit, tak přitvrdím limit třeba v něčem jiném. Ne že bych něco ulehčovala, ale snažím se vyjít studentům vstříc. Vím, co je atletika za dřinu, je mi jasné, že každý není na všechno.

Dá se na vysoké škole objevit nějaký atletický talent?
Asi ano, ale na vysoké už má každý své zájmy vyhraněné. Na tělocviku už má každý svůj sport. I když je pravda, že když jsem učila v Praze, tak se mi stalo, že přišel kluk, který přišel a říkal, že by chtěl běhat. Snažila jsem se mu poradit, jak by mohl začít, a teď se občas vídáme, hlásí se k mně a běhá maratony po celém světě.

Měla jste vedle běhání čas vůbec péct cukroví?
Jasně. Týden před Vánoci jsem měla hotových devět druhů a ještě jsem k tomu dělala nepečené. Co by to bylo za Vánoce bez cukroví…

Hlídáte si o Vánocích linii, nebo si dopřejete všechny možné dobroty?
Vůbec se neomezuji (úsměv). Mám sladké strašně ráda. Týdně sním tak půl kila čokolády. To já si dopřeju.

Jaké dostáváte pod stromeček dárky? Byly nějaké atletické, třeba tretry?
To ne (smích). Tretry mám. Z atletiky občas dostanu nějaké funkční prádlo.

Během svátků si chodíte zaběhat, nebo si to výjimečně odpustíte?
Když to vyjde, tak chodím pětkrát týdně ráno běhat. Toho se nevzdávám ani o Vánocích.

Pavel Ryšavý