Zimní olympiáda v Koreji je minulostí. Česká výprava získala v Pchjongčchangu 7 medailí. Neztratili se ani krasobruslaři, kteří obsadili tři ze čtyř individuálních kategorií, což je nejvíce od Nagana 1998. Nejen jejich výkony hodnotila pro Deník Věra Tauchmanová z Hradce Králové, elitní česká rozhodčí a předsedkyně Českého krasobruslařského svazu, která na vlastní kůži zažila atmosféru OH ve Vancouveru 2010 a v Soči 2014.

Jak jste viděla vystoupení českých krasobruslařů v Pchjongčchangu? Kdo vás nejvíce potěšil?
Největší radost nám udělala sportovní dvojice Anna Dušková – Martin Bidař (juniorští mistři světa). Po půlroce hrůzy v podobě nemocí a zranění, kdy vrcholem bylo přetržení kolenních vazů Anny, byl téměř zázrak, že dvojice byla schopna se připravit během měsíce na olympiádu, dostat se do finále a skončit čtrnáctá. Výkon byl téměř na hranici jejich maxima.

Dalším zástupcem byl Michal Březina.
V krátkém programu podal nejlepší výkon sezony, umístění v elitní desítce bylo skvělé. Pak si sice pohoršil, jenže ono je to takové trošku nechci říct zkreslené, ale závodníci asijského původu jsou v současnosti úplně někde jinde. Je těžké s nimi držet krok co se týká počtu čtverných skoků, který jsou schopni odskákat. Ono to tedy vypadá, že si pak hodně pohoršil, nicméně výkon byl téměř na hranici jeho maxima. V okamžiku, kdy asijští závodníci splní ve volné jízdě tolik čtverných skoků, kolik si naplánovali, je obtížné desítku udržet.

A ještě zbývá taneční pár Mansourová – Češka.
Byla smůla, že na olympiádě postupuje do volných tanců jen 20 nejlepších a Michal s Cortney (155 cm maličká Kanaďanka s českým pasem) mají rozhodně lepší volný tanec než krátký. Nicméně do finále se jim nepovedlo kvalifikovat, možná to bylo i trochu tím, že měli startovní číslo 1 a nebyl tam rozhodčí, tak se to proti nim všechno trošku spiklo.

Celkově převládají pozitiva?
Samotná účast na olympiádě a obsazení tří disciplín v obrovské světové konkurenci bylo pro české krasobruslení velkým úspěchem. Když vezmu v potaz naši základnu a finance, které máme k dispozici, tak je téměř zázrak, že ve třech kategoriích byli naši závodníci schopni se na olympiádu kvalifikovat.

Kdybychom se podívali na budoucnost českého krasobruslení, máme nějaké další vycházející naděje, které by mohly třeba za čtyři roky startovat na olympiádě?
Prvořadě tu máme sportovní dvojici. Martin i Anna jsou mladí. Martin byl ze všech mužů ve sportovních dvojicích na olympiádě nejmladší. Měli by mít své nejlepší roky před sebou. Pokud jim vydrží zdraví a chuť trénovat, na další olympiádě by měli mít šanci bojovat mezi nejlepšími šesti. Pak je tu další nadějný pár mezi juniory, takže věříme, že ve sportovních dvojicích tu naděje je.

A co se týká sólových kategorií?
Tam je to horší. V mužské kategorii začíná Evropa hodně zaostávat, neboť evropští krasobruslaři nejsou schopni skákat čtverné skoky, což dnes už je povinnost, protože bodová hodnota za ně je vysoká a veškerá bodová matematika se už soustředí výhradně na skoky. Zatím se tu nerýsuje nikdo, kdo by byl schopen čtverné skoky dávat. V kategorii žen jsou fenomenální ruské závodnice. V současnosti se to tedy zatím nerýsuje, že by mělo dojít k nějakému markantnímu zlepšení a mohli bychom pomýšlet na elitní desítku i v jiných kategoriích než ve sportovních dvojicích.

To je škoda.
Ale chystá se změna pravidel a možná se změní i matematická hodnota skoků, tak musíme věřit, že během čtyř roků ze současné mladší generace něco vyroste a objeví se talent, který bude pilně pracovat a vydrží mu zdraví, protože to je nejen v krasobruslení nejdůležitější. I ruské závodnice laborovaly se zraněním, Medveděvová čtvrt roku nejezdila, olympijský vítěz také nejezdil čtvrt roku. Počet zranění v krasobruslení strašně narůstá. Takže hlavní je, aby vydrželo zdraví a tréninková píle. Čtyři roky jsou dlouhá doba. Naši současní nadějní junioři se možná čtverné skoky za tu dobu naučí a v Číně nás příjemně překvapí. (usměje se)

Zkuste porovnat současnou základnu s dobou dřívější. Jaký je trend do budoucna?
V případě té nejširší základny počet asi neklesá, naopak možná i trochu narůstá, ale je pravda, že počet ve vrcholovém krasobruslení je malý. Krasobruslení je drahý sport a aby závodníci měli rodinné zázemí takové, že na to jsou finance, trénovali v místech, kde jsou nejlepší trenéři, vydrželo jim zdraví a měli pevnou vůli trénovat, to je nesmírně těžké. Někteří závodníci odchází do zahraničí, protože mají pocit, že tréninkové podmínky tu nejsou takové, jaké by si představovali.

Jaké podmínky máte na mysli?
To se týká hlavně vybavení hal, teploty v hale, podmínek v tělocvičně, kde by bylo vše najednou, a dalších věcí, což je u nás problém. Takže špička výkonnostně nejlepších závodníků se bohužel nerozšiřuje. V každé kategorii máme vždy jednoho dva, na které spoléháme. Ale v okamžiku, kdy přijdou zranění, je to špatné. Co se týká tanců na ledě, tak máme jediný seniorský pár a jeden juniorský pár, ve sportovních dvojicích jeden seniorský pár a jeden juniorský pár. To je hrozně málo. Chybí vnitřní konkurence. Takže i pro závodníky je pak lepší, když aspoň na nějakou dobu odjedou do zahraničí na různé kempy, aby věděli, jak trénuje konkurence, a neměli pocit, že tady je nikdo neohrožuje. Tím nechci říct, že by netrénovali, ale lepší motivace je vidět, že ostatní dělají něco lépe či trénují intenzivněji. To je důležité a nyní nám to tady chybí.

Zpět k olympiádě. Překvapily vás některé výsledky v krasobruslařských závodech?
Asi ne, více méně se čekaly. Očekával se nádherný boj o zlato v tancích na ledě a nakonec k němu došlo. I ti, kteří se krasobruslení nevěnují nebo mu nerozumí, museli vidět, že na ledě se děje něco úžasného. Stejně tak ve sportovních dvojicích byla situace otevřená. Bylo jasné, že kdo udělá méně chyb, zvítězí. Osobně jsem to přála německému páru. Aljona Savčenková jela pátou olympiádu a zlatý sen si splnila, navíc výkonem, který zůstane nesmazatelně zapsán do historie.

A co individuální kategorie?
U mužů jsme říkali už před olympiádou, že vyhraje krasobruslař asijského původu a je jedno, koho bude reprezentovat, jestli Japonsko, Čínu, Kanadu či USA. To se splnilo. V ženách asi všichni čekali, že si to o zlato rozdají dvě ruské závodnice, které vedou stejné trenérky, čímž to je pikantnější. Bylo otázkou, zda Alina Zagitovová neudělá chybu, neboť technická náročnost její volné jízdy byla natolik vysoká, že i když ostatní závodnice dostanou vyšší komponenty, technickou známkou jsou na tom pořád hůř. Ona chybu neudělala a tak se stala vítězkou. Nějaká obrovská překvapení se neděla. Ne že by někdo předepsal, jak to dopadne, ale boj o nejcennější kovy byl mezi těmi, od kterých se to čekalo.

Česká výprava získala 7 medailí. Může být národ spokojený?
Rozhodně, je to úspěch. Pokud sečteme počet obyvatel naší země a podmínky, které pro zimní sporty máme, tak je to úžasné. Fenomén Ester Ledecké, o tom si povídá celý svět, je to něco neuvěřitelného. Ale dá se do toho přičíst to, o čem jsem mluvila, tedy rodinné zázemí a podmínky. Rodina do toho investovala hodně, poskytla jí ty nejlepší podmínky. Ona pak zúročila svoji cílevědomost, talent, pracovitost a píli. I výsledky ostatních medailistů jsou odrazem ohromného úsilí a tréninkové dřiny. Nikdo nemůže říct, že to není úspěch. Stačí se podívat, jaké máme hory, rychlobruslařské ovály, jak máme vybavené zimáky. Myslím, že musíme být všichni spokojeni.

Kolik cenných kovů jste před začátkem předpovídala?
Říkala jsem, že když jich bude šest, bude to úspěch. Věřila jsem Martině Sáblíkové, přece není možné, aby měla takovou smůlu a sečetla se jí všechna zranění. Říkala jsem si, že medaili mít musí. Ester Ledecké jsem věřila ve snowboardu. A pak už to mělo být na těch ostatních. U biatlonistů jsem doufala, že by to alespoň jednou mohlo cinknout, nakonec měli možná i trochu smůly. Pak tu byla Eva Samková, u níž to mnozí také očekávali. U hokejistů to mohlo být zlato nebo i bramborová, tam to vždy záleží na momentálním rozpoložení v utkání a plno dalších věcech. Asi to mohlo cinknout, možná jsem z hokeje trochu zklamaná, ale nedá se nic dělat.

Jestli se nepletu, tak jste zažila atmosféru Vancouveru, že?
Ano, ve Vancouveru jsem byla jako rozhodčí. V Soči jsem byla jako vedoucí týmu krasobruslařů pro první polovinu olympiády.

Jaké vzpomínky ve vás obě olympiády zanechaly?
Ve Vancouveru jsem hodnotila soutěž mužů. Tenkrát to bylo trošku nepříjemné v tom, že Jevgenij Pljuščenko byl nespokojen se stříbrem a stěžoval si na rozhodčí, že ho obrali o zlato. Jenže o něj ho obralo to, že si složil program tak, aby ho nezískal. Nicméně rozhodovat soutěž na olympiádě, která byla moc hezká, to pro mě bylo něco úžasného, Vancouver byl nádherný a já si to užila. Díky akreditaci jsem navíc měla možnost zavítat na rychlobruslařský ovál, tak jsem viděla první zlato Martiny Sáblíkové. Soči bylo zase z jiného pohledu. Měla jsem možnost strávit čas v olympijské vesnici, viděla jsem zázemí sportovců a jejich přípravu, což pro mě bylo velice zajímavé. Mám na obě olympiády skvělé vzpomínky. Vancouver je zatím na špičce.