Režisér: „Go!" Prezident: „…měli svůj celý život před sebou, narozeniny, promoce, svatby, vlastní rodiny. Má reakce k této tragédii není reakcí jako prezidenta, ale jako rodiče." Režisér gestikuluje od monitoru: „Stop! Dobrý, pane prezidente, ale příště by to chtělo více slz a emocí! Jinak vám to svět neuvěří." Na televizní obrazovky se vrací přerušený program, na který někteří už netrpělivě čekají.

Americká média s politiky ještě tentýž den označila hlavního viníka a dokonce už chystají jeho potrestání. Tím viníkem jsou zbraně a trestem jejich zákaz. Zbraně ale nejsou hlavní problém. Problémem je, že prezident USA je schopen v jednom okamžiku vyjádřit politování nad takovým hrůzným činem a vzápětí podepsat rozkaz na vybombardování vesnice na hranici Afghánistánu a Pákistánu. Zabité ženy a děti představují tzv. „vedlejší škodu", konec konců rozkaz zněl jasně. Sám prezident to považuje za legitimní v boji proti „terorismu", což není nic jiného než agresivní prosazování amerických zájmů. Zbrojařské firmy, korporace mají své žně a televizní publikum válečné tažení v přímém přenosu. Dnešní Amerika postrádá základní lidské hodnoty, morálku a sebereflexi. Lidský život je bezvýznamný, dostává prostor pouze v politickém boji o křesla a k získání sympatií ze strany voličů. V takové společnosti je zbraň nutná pro ochranu vlastního života proti netvorům, které produkuje.

A tak se stalo, že neznámý vrah se díky svému činu stává celebritou, rodiče dál dávkují své děti antidepresivy a sedativy nemají na ně čas. Prezident, který nechá zmasakrovat nevinné civilisty, je hrdinou v boji proti zdravému rozumu a nikdo se neptá, zdali je stav takovéto společnosti normální. Nakonec to není můj život, tak se mě to netýká klik televizní přijímač odjímá další kus lidskosti, který nahrazuje násilím, nenávistí a strachem.

Filip Šorf, Choltice, t. č. již sedmým rokem v USA