VYBRAT REGION
Zavřít mapu

'Strach je v horách ten nejlepší policajt,' tvrdí Švejda

Deštné v Orlických horách – Horolezec s velkým H, člověk, který miluje hory nade vše. To je Jiří Švejda. Více než čtyřicet let se tento muž dnes žijící v Deštném rok co rok vydává do skal, hor i velehor za novými zážitky, které, jak sám říká, mu nikdo nevezme.

10.1.2013
SDÍLEJ:

TADY JSEM BYL. Jiří Švejda před snímkem hory Aiguille du Dru (3754 m), na kterou vylezl.Foto: Dana Ehlová

Než jsme si začali povídal, položil na stůl tři obrovské kroniky. Jednu ryze osobní a další dvě oddílu horolezectví. Otáčela jsem list za listem a Stýv, jak mu kamarádi přezdívají, vzpomínal. Pochopila jsem, jaké víře v sama sebe, ale i pokoře, ho naučily hory.

Pocházíte z jihočeských Ratají, ale s horolezectvím jste začal na severu Moravy. Jak k tomu došlo?
Když mi bylo osm roků, zemřel mi táta a máma měla na krku čtyři děti. V 15 letech jsem odešel do Havířova na nábor do učení a začal hrát hokej za Vítkovice, když předtím jsem hrál v jižních Čechách. Učil jsem se strojním zámečníkem a seznámil se s Jozefem Vričanem, který byl mistrem na dole. Po dvou letech jsem hokeje nechal a ve svých 17 se s ním dal na horolezectví. Trénovali jsme ve skalách na Godule a v Kružberku, pak sami dva jeli do Tater, kde jsme potkali členy oddílu NHKG Ostrava. Ti nás vzali mezi sebe a my začali do hor jezdit s nimi. Nechtěli jsme do žádného kurzu, všechno jsme se učili sami. Chtěli jsme jenom lézt a vymohli jsme si, že nás nebudou omezovat. Za rok na to – v r. 1968 – jsme s nimi jeli do Francie.

Přátelství s Jozefem Vričarem pro vás bylo osudové…
Byl o několik let starší a bral jsem ho jako mého druhého tátu. On tvrdí, že kdyby mě nepotkal, tak by skončil jinde – běhal na lyžích. Já naopak tvrdím, že kdybych nepotkal jeho, tak by ze mě nikdy nic nebylo – žádný horolezec. On byl cílevědomý a to se na člověka přenese.

Co vás přivedlo do Orlických hor?
Dostal jsem se sem vlastně kvůli vojně, protože jsem sloužil u zvláštní průzkumné jednotky v Prostějově. Sem jsme byli vysláni – postavili jsme na hřebenech zemljanky a hlídali, aby se nepašovali koně z Polska. Tady jsem se seznámil s manželkou.  Po vojně jsem se vrátil do Havířova, ale jezdili jsme lézt i na pískovce do Adršpachu. Pak jsem spadl v Tatrách z výšky 35 metrů. Měl  jsem natřikrát zlomenou páteř.  Nejdřív jsem ležel v Popradu, potom v Havířově a pak se díky budoucí ženě a jejímu otci dostal do nemocnice v Náchodě, kde jsem se doléčil. První měsíc jsem jenom ležel, pak se pohyboval na vozíku, a najednou jsem z ničeho nic začal zase chodit. Celý rok mě trvalo, než jsem se úplně vyléčil. Mezitím jsem se oženil. Měl jsem výhodu, že z pádu v Tatrách jsem si nic nepamatoval, takže jsem po návratu do hor neměl žádné zábrany.

V Deštném jste založil horolezecký oddíl. Je to tak?
Ano, v roce 1974 jsem tady spolu s dalšími založil horolezecký oddíl, ale stále jsem byl členem i v Ostravě. Začal jsem jezdit pravidelně do Tater, vozil jsem tam další lidi. Když lezeš nějaké těžší cesty, tak si tě každý všimne. Na základě výkonů jsem se zhruba v roce 1977 dostal do československého národního družstva, čímž se mi otevřela cesta do zahraničí.

Co ženy a horolezectví?
Se ženskými jsem vždycky lezl hrozně rád, protože neodporovaly. Když jsem řekl, tohle jdeme vylézt, tak nikdy nediskutovaly, zda je to těžké nebo lehké. Neodmlouvaly a vždycky mi věřily. Ženské jsou jemné stvoření, nikdy jsem jim nenadával, což byl zákon, máš se k nim chovat slušně. S fyzičkou žádný problém neměly, lezly pravidelně, dělaly to na úrovni. Byly výstupy, kdy v družstvu byly opravdu jen ženské. Ve velkých kopcích jsem vždy lezl na vrchol se ženskými.

Jaký je to pocit vylézt novou cestou na vrchol?
Dokážete tím něco, co každý dokázat nemůže. Dobrý pocit se většinou dostavil třeba až za měsíc, kdy se všechno rozleží v hlavě. V prvních chvílích máte v hlavně starosti, protože je třeba se v pořádku vrátit. Radost přijde o mnoho později. Lezení má jako většina činností svoji logiku a postupy. Je to, jako když někdo postaví nejdřív kůlnu na dříví, pak si troufne na dům – má taky radost z výsledku. Jména těch, co někam vylezli, už nikdo nikdy nesmaže, budou natrvalo zaevidována.

Co se tedy odehrává ve vašem nitru, když zdoláte horu?
Když jsem poprvé vylezl na sedmitisícovku, tak jsem se rozbrečel. Napadlo mě, co budou jednou říkat moje děti. Budou hrdé na tátu, že dokázal něco, co každý nedokáže? Když něco dokážeš, tak z toho máš radost. Po někom zůstanou třeba dva domy, ale každý máme ten cíl jiný. Dnes mi synové říkají, co všechno jsme mohli mít…ale já vím, že bych neměl zážitky, pro které jsem vlastně žil. To nedokáže nic nahradit. Je správné, když se každý snaží sám sobě něco dokázat ale nikdy jsem to nepotřeboval ve vztahu k ostatním. Nikde jsem nevykládal, kam jedu, sebral jsem se a jel. Měl jsem to štěstí, že rodina to vždycky nějak překousla – vždyť byl i rok, kdy jsem z 365 dní byl 240 na horách. Od třiceti let jsem sliboval ženě, že už jedu naposled… Ale má to i druhou stranu mince. Vrchol je jedna věc, ale utrpení, které jsem zažil na horách, bych nikomu nepřál. Když si dnes na to vzpomenu, tak se potím a je mi zima zároveň, ale předtím mi to nikdy nepřišlo.

Jak jste se vypořádával s nebezpečím v horách?
Většina z těch, které jsem znal a kteří zahynuli v horách, zahynuli díky vlastní neopatrnosti. Je spousta věcí jako lavina, zemětřesení, které nelze ovlivnit. Stalo se mi třeba v Pamíru, že přes obrovské údolí z druhé strany spadla lavina, jednoho
z nás vzal obrovský vír a tlak vzduchu, praštil s ním o skálu a byl mrtvý. Za to nikdo nemohl. Mohlo se to stát komukoliv z nás, to nebylo možné ovlivnit. Nikdy ale nemůžete začínat hned na El Capitano, musíte mít nějaké zkušenosti a výsledky, než se pustíte do obtížnější hory.  Tam už nic zkoušet nemůžete, pokud ano, jsou jenom mrtví.

Kolikrát jste se vrátil zpět, aniž byste stál na vrcholu?
Záhoranský (pozn. red.  známý slovenský horolezec) mě naučil se vracet. Vždy jsem říkal, že vrcholy tady budou stále. Když jsem začal výpravy organizovat sám, musel jsem se všechno učit znovu. Můj první parťák Vričan měl fotogenickou paměť a vše řídil, věřil jsem mu. Pak jsem byl ve stejné pozici a lidi z týmu říkali: „Jde tam Stýv, tak jdeme taky". Na vůdce se spoléhá a rozhodnutí o návratu pod vrcholem je vždy na něm. Vždycky musíte dostat rozum. Na horách si musíte věřit. Dokud si věříte, že to dokážete, že máte natrénováno, tak je vše v pořádku. Jakmile začnete mít strach, je potřeba se vrátit. Strach je dobrý policajt na to, když si nevěříte, že něco umíte. Pokud si věřím, tak to udělám, protože vím, že jsem připravený. Psychika tady hraje největší roli.

Jak jste zvládal dlouhé pobyty 
v cizím prostředí?
Najednou žijete v jiné zemi, úplně jiným způsobem života 
a všechno jde tak nějak jinak do hlavy. Když se člověk na něco soustředí, všechno tomu podřídí, zvládáte to rychleji. To vidím například u Nepálců. Ti se nezabývají volovinami, které my tady denně řešíme, a všechno se naučí mnohem dřív. V Nepálu jsem strávil půl roku a za pár dní jsem s domorodci komunikoval o důležitých věcech. Přesto, že třeba rozumíte jen málo anglickým slovíčkům, jsou všude v horách lidé, kteří vám chtějí pomoct a snaží se vás pochopit.

Rekapitulujete už pomalu svůj horolezecký život?
Teď jsem se rozhodl, že své nejlepší výstupy – z Jugoslávie, Itálie,  Dolomit, Kavkazu, Pamíru, Ťan-šanu, Himalájí nebo Peru atd. dám na CD, aby moji vnuci věděli, kde jsem se celá léta pohyboval, aby na mě jednou měli vzpomínku. Začalo to totiž tím, že se oni sami začali zajímat, probírat knížky, kroniky, diapozitivy. Stále se mě na něco vyptávají a já si řekl, že dám věci do pořádku. Chci, aby věděli, kde všude jsem byl.

Můžete vyjmenovat hory nebo země, v nichž jste byl?
Alpy, Kavkaz, Pamír, Ťan-šan, Himaláje, Hindúkuš, Kalifornie, Jižní Amerika – Peru, Argentina. Byl jsem i v Austrálii, tam jsem ale nelezl. Kariéru jsem zakončil na Novém Zélandu, kam jsem chtěl jet celý život. Je to Mekka horolezectví, vždyť odtud pochází Edmund Hillary. Lezl jsem s kamarádem na Mount Cook, což je kopec 3 764 m vysoký, se stěnou 3 000 m. Zhruba 200 m pod vrcholem jsme výstup vzdali. Pak přišla vichřice, ale my naštěstí objevili bivakovou chatu a museli v ní zůstat pět dní. Dvakrát jsme se zkusili vrátit, ale nakonec pro nás musela přiletět helikoptéra.

Autor: Redakce

10.1.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Na festival do Týniště přijedou ochotníci z Miletína.

Na festival do Týniště přijedou ochotníci z Miletína

ilustrační foto - fotbal

Kam za sportem v regionu během dne?

Volební účast v kraji převýšila celostátní průměr. Na 12. mandát to nestačilo

Hradec Králové - Lidé v Královéhradeckém kraji jsou odpovědnější a k volbám jich chodívá více, než je celostátní průměr. Letos k volebním urnám dorazilo 63,25 procenta oprávněných voličů.

Kam za zábavou? Dejte o sobě vědět

Rychnovsko - Pořádáte zajímavou kulturní, sportovní či společenskou akci? Přidejte ji do nové rubriky Tipy Deníku, kterou najdete na stránce: www.rychnovsky.denik.cz/tipy/pridat/. Stačí, když zde do kolonky Přidat akci připojíte facebookovou adresu vaší události.

Jan Birke: „Musíme zachránit značku ČSSD"

Královéhradecko /ROZHOVOR/ - Lídr královéhradecké krajské kandidátky ČSSD Jan Birke svůj post poslance obhájil, ale po skončení voleb a sečtení hlasů bylo vidět, že k radosti má daleko.

Martin Jiránek: „Je vidět, že se lidem současný styl politiky přestal líbit"

Královéhradecko /ROZHOVOR/ - Lídr Pirátů v královéhradeckém kraji Martin Jiránek (39) není v politice nováčkem. Působí jako trutnovský zastupitel i jako zastupitel Královéhradeckého kraje. Nově však zasedne také ve sněmovně, kam se s Piráty probojoval v právě skončených volbách.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení