Smrt nás odvrací od nedůležitých věcí, nás, kteří umíráme, i nás žijící. Odvádí nás od nepodstatných debat, gest, rozhodnutí, která zatěžují naši mysl při každodenním žití.

Smrt nám ukazuje důležitost posledních okamžiků a bezvýznamnost věcí pomíjivých. Když Wisława Szymborska v básni ,,Wszelki wypadek“ končí slovy: ,,Poslouchej,
jak mi rychle bije tvoje srdce“, zdůrazňuje, že v nás – žijících – přetrvávají ne myšlenky, nápady, rozhodnutí osob, které již nejsou mezi námi, ale jejich city, dobro a srdce.

Taková je situace po katastrofě: Dnes vidíme v těch tragicky zemřelých lidech jejich srdce, a ne činy nebo rozhodnutí, s nimiž jsme dříve mohli i nesouhlasit. Dnes je vnímáme co nejhlouběji, protože se zbavujeme všeho, co bylo jen povrchní „fasádou“, gestem.
Jistě, šok po tragédii ovlivňuje náš postoj, který nic nemění na skutečnosti, že nyní vidíme v těchto lidech jejich pravdu, kterou jsme doposud neviděli.
Zda zvládneme tuto pravdu v našich vztazích s nimi, záleží pouze na vnitřní citlivosti. Citlivosti, která každého jedince učí prožívat tragédie a žal, ale také učí vyvodit z nich závěry. Nevím, jestli vytrváme v hledání takové pravdy a zda právě teď budeme na vše pohlížet prizmatem věcí nejdůležitějších. Nejsem z těch, kdo si myslí, že po dubnu 2005 (pohřeb papeže Jana Pavla II. - pozn. red.) v nás nic nezůstalo. A stejně tak doufám, že v nás něco zůstane po dubnu 2010.

Možná se znovu ztratíme ve slovech a myšlenkách - bohužel už nyní je to vidět v diskusích o místě pohřbu. Ale vracím se zpět k tomu srdci od Szymborské - tam nám cosi zůstane.
A to je podstatné.