Dlouhá mise v Afghánistánu skončila a smutnou vzpomínkou na ni zůstane i pamětní deska Libora Ligače v Týništi nad Orlicí, jedné z obětí sebevražedného útoku u Bagrámu. Někdo účast českých vojáků na misi kritizuje, jiný obhajuje. Každopádně zem si už svůj relativní klid a pořádek bude muset uhlídat sama.

Česká armáda tu přišla o 14 vojáků, rodiny 14 mužů o své manžele, bratry, syny, táty. Někteří tvrdí, že jejich smrt byla zbytečná, že se nemáme plést do záležitostí cizích zemí. Zastánci naopak argumentují, že naše účast vyplývá z našeho členství v NATO a nutnosti kolektivního řešení problémů v místě vzniku a než až tehdy, až tyto problémy dorazí až k nám.

Každopádně je třeba ocenit odvahu vojáků, s jakou se do zahraničních misí pouští, s vědomím, že mohou zaplatit i daň nejvyšší. „Ten, kdo položí život za vlast, zasluhuje nesmrtelnost,“ tvrdí vojenský historik Eduard Stehlík.

Uctění památky Libora Ligače u jeho pamětní desky.
Týniště si hrdinů váží. Libor Ligač tu má svoji pamětní desku

O hrdinech se často mluví v kontextu událostí druhé světové války. Stávají se v současné době něčím vzdáleným, co patří do minulosti. Ale je to skutečně tak? Že stále jsou mezi námi si uvědomujeme až ve vypjatých situacích, které přinášejí například živelné pohromy nebo právě při zprávách o dalších ztrátách našich vojáků v zahraničí.

„Hrdiny uctíváme ze dvou důvodů, ten první je morální, je to někdo, ke komu vzhlížíme. Ale my je uctíváme i proto, že až se zase bude lámat chleba, že se najde dost lidí, kteří budou ochotni udělat to samé, co oni. Národu, který si neváží svých hrdinů, hrozí, že nebude mít žádné,“ říká zástupce velitele 43. výsadkového pluku v Chrudimi Ivo Zelinka.