V duchu téhle historky lufťáci - chataři a chalupáři - zamířili na víkend do karanténou ukolébaných vesnic v malebných koutech hradeckého kraje: do Krkonoš, na Broumovsko či do orlického záhoří. Riskovat životy svoje i místních. A usedlíci a horalé pochopitelně úpí oprávněným strachem, že počty nakažených koronavirózou se v tomhle zatím málo zasaženém kraji mohou dostat na pražskou či středočeskou úroveň. Karanténa přece není žádná zážitková dovolená!

Chovat se statečně nebo jako pitomý idiot je většinou věc volby. Tedy projev svobody. Všichni dobří lufťáci, kteří se rozhodli, že během karantény pojedou na víkend na chalupu, prostě jet mohou. Není to ani ušlechtilé, ani hloupé. Sami vědí, že by neměli a sami vědí, že můžou. A že je to příjemnější než další den koukat v Praze z okna na poloprázdnou Vinohradskou. Není to zakázané.

Premiér docela přiléhavě přirovnal boj s epidemií k válce, ve které jsme všichni jedno vojsko. Vláda se ale zatím dobrým armádním generálním štábem nestala. Generál, který svoje vojsko místo srozumitelných povelů žádá, není žádný velitel. Nemůže se pak divit, že se mu jeho švejkovské ordonance toulají po rastech a najde je na seně s mlynářovic Anna Nánou místo na pozicích.

Pokud to tedy vláda nezakázala, není na pendlování chalupářů a chatařů nic špatného. Lufťáci tím jen projevují svou stále ještě svobodnou vůli, kterou jim vláda blahosklonně a lehkovážně ponechala. Premiér i její ministři si musí uvědomit, že chtějí-li udělat z občanů vítěznou armádu, musí taky přijmout a dodržovat válečná pravidla: Nesbírat populisticky voličskou přízeň, ale velet. A dávat svým vojáků ve stavu nouze jasné a třeba i přísné rozkazy.