Svoji člověčí existenci na této Zemi nepovažuji za samozřejmou. Jakkoliv jsme si do národních Ústav napsali ta krásná slova o právu na důstojný život a jakkoliv přinejmenším u nás v Evropě máme společnost založenou na rostoucí humanitě, ve skutečnosti taková slovní proklamace není všemocná. Někdo se narodí těžce poškozený a trpí. Někoho jiného těžce zraní bezohledný řidič. A on nezaslouženě trpí. Na někoho zaútočí sousední stát. Někoho umučí sadistické zrůdy…
Protože na svůj život nepohlížím tak, že mi za něj ručí všemocný stát, Ústava, někdo, oni… vnímám své štěstí jako něco nesamozřejmého. A pociťuji vděk: Za to, že se mohu večer procházet v parku, aniž mne s velkou pravděpodobností někdo přepadne. Za to, že jsem finančně zabezpečený a v obchodech je dostatek všeho. Za to, že když mi letos v létě plotýnka skřípla sedací nerv, a noha mi začala odumírat, operovali mne a po operaci už opět chodím téměř bez omezení. Jsem vděčný, když mohu psát a vymýšlet své příběhy, jsem vděčný za svou úžasnou ženu a děti, za svůj domov. Jsem vděčný doslova za každý nádech čerstvého vzduchu – protože ten nádech znamená, že jsem na této planetě dokázal přežít do dnešního dne, a díky tomu si mohu uvědomit celou hloubku a šíři existence své i celého vesmíru.
Předstupněm vděčnosti je právě nesamozřejmost. V posledních měsících jsem trávil více času, než bych si přál v ambulancích a nemocničních zařízeních, a viděl jsem i lidi, kteří si nárokovali, aby jim bylo pomoženo, jako naprostou samozřejmost. Ano, stav našeho zdravotnictví není ideální – zejména po organizační stránce. Avšak jeho hlavní problém spočívá v tom, že je nadužíváme až zneužíváme. Přičemž z nějakého nepochopitelného důvodu stát, instituce ani lékaři nemají vůli na tom něco změnit. Ve výsledku pak nedostanou nejlepší možnou péči ti opravdu trpící.
Mně bylo pomoženo. Představil jsem si, co by se se mnou dělo před padesáti lety, kdy úroveň chirurgie nebyla zdaleka taková. Přičemž před sto a více lety bych byl s jistotou odsouzen k nedlouhému dožít v bolestech. Můj život by byl zničený. Pocítil jsem tedy vděk za pokrok vědy a za to, že jsem se nenarodil o sto let dřív.
Chtěl jsem dnes ale psát o něčem úplně jiném – mnohem menším. Velký vděk jsem totiž včera pocítil kvůli oříškům. Přesněji, kvůli dostatku oříšků u nás doma na stole. Máme tam misky lískových, para, vlašských, buráků… A já si uvědomil, že si opravdu každý den mohu nějaké vzít. Narodil jsem se v roce 1963. A nedá se říct, že bych vyrůstal v bídě: Výběr potravin byl sice velmi chudý, přesto jsme jistě i my měli na to, abychom za čtyři tehdejší koruny koupili sáček lískových oříšků. Jenomže kromě vnější bídy jsme měli jakousi zábranu sami v sobě: Že si nemůžeme dovolit blahobyt; že si nic nesmíme dopřát. Možná by se v dnešní době nadměrného konzumu něco takového hodilo: Mohli bychom být šetrnější k vyčerpatelným zdrojům planety. Ale na druhou stranu nám tehdejší zábrany, jakási autocenzura, bránily snít své sny. Držely nás v okovech obecně přijatelné normality, potlačovaly naši tvořivost.
Myslím, že i drancování naší planety má řešení, které začíná v mysli každého z nás: Neomezovat se zákazy shora, ale svou vlastní vděčností. Kdo prožívá každodenní vděk za dary, které dostává, ten je nenadužívá.
