Vánoce se blížily a ona cítila, jak nechce. Kolikáté Vánoce v jejím životě? Proč neumí aspoň trochu žít podle všech těch keců kolem - být pozitivní, dýchat, žít tady a teď, radovat se, hurá! Ale co když se nám nechce? Hurá!

Zrušila by to. Vánoce i hurá. I dárky. Neměla jediný, neměla na ně náladu, ani fantazii, ani peníze. Nechtěla žádný dostat. Od koho taky.  Od dospělého syna za povinnost?? Nebo od jeho ženy, aby se neřeklo? Voňavé mýdlo. Měla jich plná šuplík.

Už asi po desáté se pokoušela zapnout ten fikaný dvojitý zip u kabátu opatřený dvěma jezdci, které bylo nutno dát naprosto přesně nad sebe, ab zip jel. Aby si pak mohla třeba kabát rozepnout i z opačné strany.  Bude ho mít otevřený. Rozevlátý.

Měla nejvyšší čas vyrazit do města plného lidí a něco se pokusit urvat.

Místo toho se ale podívala z okna.  Jen na chviličku se zadívat. Hustě sněžilo. Všechno se pokrývalo sněhem, Básní chtělo se říci. Sníh tak působil. Čistě. Vědoucně. Tichounce. Z bílé chumelenice se vynořila vzpomínka.

Tehdy šla na to vyšetření poprvé. Na mamograf. Tedy kontrolu ženských prsou.  Také tehdy se blížily Vánoce. Ordinace se nacházela v podzemí jednoho moderního domu. Ve tmě. Čekalo tam mnoho žen, všechny zasmušilé, ustrašené, protože co když… Zhoubný nádor číhá. Dívala se jim do tváří a ptala, jestli to tam má taky – smutek. Ten temný stín. Vypadaly, jakoby je někdo zhasnul. Lusk a bylo. Život bez křídel. S pravidelnou kontrolou kvůli nádoru. Také se bála. Ne toho vyšetření, bála se stínu v očích, toho odevzdaného smutku, který se stal součástí všech ženských tváří v čekárně.

Otevřely se dveře a šla na řadu.

Měla se do půl těla svléknout a položit prs na ocelový, stříbrný, ledový stoleček. Tááák. Sestřička jí sáhla na ňadro, aby ho tam umístila ještě lépe. Shora sjela druhá deska a její prs splácla na tenounkou placičku. Nebolelo to. Jen to bylo divné, jako všechno na tomto místě.

Ani tehdy neměla dárky. Byla půl roku po rozvodu, syn už bydlel jinde a ona  nevěděla, proč by měla dál žít. Nerozuměla tomu.

Tak tam stála, stroj brzučel a fotil její ňadro úplně všude.

Směla se obléci.

„Počkejte si na výsledek.“

Čekala.

S ženami.

Napětí v tvářích ještě více potemnělo.

Konečně se otevřely dveře a sestřička oznamovala výsledky.

„Pojďte se mnou, prosím.“

„Kam, prosím?“

„Paní doktorce se tam něco nezdá.“

Udělalo se jí mdlo.

„Ale je tam teď plno, přijďte za hodinu,“

Také tehdy sněžilo. Chodila bílým parkem sem a tam a dokola dělala jednu jedinou věc – opakovala jednu jedinou větu „Prosím, kéž jsem v pořádku.“

Koho prosila, ke komu se ta věta vztahovala, nevěděla. Umíněným opakováním

Se snažila zaplašit otázky, ale bylo to marné.  Co když umře? Strach, který ji najednou ochromil, se v ničem nepodobal strachu v ordinaci, odevzdanému smutku v tvářích žen. Tenhle strach byl boj. Byl to strach zápasníka.  Obrovská vůle k životu.

Když o hodinu později ležela na bílém lehátku a doktorka jí přejížděla po ňadrech sondou a soustředěně se dívala na obrazovku, soustředila všechnu svoji sílu k lámání skal, pro usilovné přání. „Kéž jsem zdravá!“

„Jste v pořádku, byl to jenom nějaký stín,“ usmála se doktorka.

Věděla, jaký stín, znala ho.

Jásala a utíkala pryč z temné kobky, kde byly ženy konfrontovány se smrtí. Roztančila se. Skákala,  smála se. Bylo jí úplně jedno, že nedostane žádný dárek, že možná nebude mít ani stromeček, protože neměla s kým. Zjistila, jak moc chce žít. Nebyl to dárek, ale dar.  Najednou jí bylo jedno, že zůstala sama. Cítila ohromnou vděčnost, že může. Že dostala další roky tohohle dobrodružství. Že smí jít po té cestě dál.

Proč na ten šťastný pocit později zase zapomněla?

Proč si znovu a znovu nepřipomínala, jak je nádherné, že jí nehrozí smrtelné onemocnění. Proč přestala být vděčná?

Těžko říct. Jisté bylo, že obě části fikaného zipu do sebe zapadly jak nic a jezdec se rozjel. Jak by ne, budou přece Vánoce a ona je může znovu zažít.  Děkuji, řekla nahlas.