Většina oslovených lidí hodnotí v polistopadovém vývoji kladně „jen tu svobodu slova“. Zprofanované sousloví vypadá jako zanedbatelná samozřejmost v době, kdy někdo nemůže sehnat práci, jiný jí má nad hlavu, regály praskají pod zbožím, v peněžence prázdno, nebo plno tak, že kromě konzumu už lidi prý nic nezajímá, všichni jsou zklamaní politikou a nic zase nemá cenu. Kdo by ale bez svobody slova mohl mluvit veřejně o tom zklamání, chybách politiků, zvát je do debat, vůbec po nich něco chtít, domáhat se – byť nákladně – svého práva, sepisovat petice i v malých městech a požadovat po zvolených zastupitelích dodržení slibů a naslouchání obyvatelům? Je to těžké, dá to práci, vyžaduje to odvahu i čas, vždycky se to nepodaří, ale je to možné – i díky 17. listopadu. A není to málo. Obyvatelé větší části zeměkoule, než je naše tzv. vyspělá demokratická civilizace, do které se počítáme, takové možnosti většinou vůbec nemají.