V době jejich vzniku tvořily nádherný ucelený svět vytvořený a zanechaný umělcem v přírodě. Sochy, jeskyně či poustevny vytesané do pískovcových skal těšily či podněcovaly k meditování návštěvníky lázní, které hostil výstřední hrabě František Špork. Za tři sta let se toho stalo tolik, že z komplexu, kterému dnes říkáme betlém, zbyla jen torza. Někde úřadovali vandalové, lidská hrabivost i podnikavost… ale hlavně příroda. Právě s přirozenou neúprosností toku času a zákonitostmi koloběhu života kolem umělcem přetvořených skal hrabě Špork i jeho dvorní sochař Braun určitě počítali. Bylo to typické pro barokního člověka nadšeného pro napětí mezi vysokým a nízkým, umělým i přirozeným, ctnostným a hříšným, smrtelným i věčným.

Teď chce ale přijít zpovykaná současnost vybavená moderními technologiemi i naivním huránadšenectvím, aby se jala očistit a zachraňovat dílo, které má zmizet a přirozeně se vrátit, odkud vzešlo.

Myslím, že barokní mistr přistupoval k budoucnosti své tvorby umístěné v přírodě podobně jako současný tajemný malíř Banksy, který nechal svou Dívku s červeným balónkem před zraky návštěvníků v Sotheby´s napůl skartovat. S podobným záměrem Braun vytesal v okolí labského „oudolí“ sochy do kmenů živých stromů, které se měnily a mizely spolu se svými rostlinnými nositeli. Vždyť i Šporkovy lázně sloužící ve své době tělu na levém labském břehu zanikly, a našich dní se na pravém břehu Labe dočkal špitál, který vznikl s myšlenkou ryze duchovní.

I proto bychom dnes neměli bránit přírodě, aby konala své dílo. S její nezastavitelností počítal určitě i tvůrce plastik v kukském lese. Měli bychom se smířit s tím, že součástí uměleckého díla byl záměr, že Braunův betlém jednou musí ze světa zase zmizet. Stejně jako každý z nás.