Jsem tak starý, že jsem byl i na vojně. A hned po ní jsem skončil v novinách. To se fotilo ještě na film a vyvolávalo v komoře. Štočky se pak autobusem po řidiči posílaly do tiskárny. Člověk s sebou všude musel tahat zápisník a tužky. A baterky. Do diktafonu. Ten byl tenkrát ještě na takové malé magnetofonové kazety.
Začínal jsem v Rakovnickém deníku. Lokální redaktor. Každý druhý víkend služba. Objíždění hradů a kempů u Berounky, posvícení, masopusty. Ani lokální politici se neměnili. Po pár letech jsem předem věděl, jak mi který na jakoukoli otázku odpoví. Změna byla nutná. A Praha z hlubin Křivoklátských lesů není tak daleko.
V centrále Deníku jsem dlouhé roky působil na postu vedoucího vydání. První přicházíte do práce a odcházíte, až když je úplně poslední stránka v tiskárně. Zažil jsem hodně: dopadení heparinového vraha, tragédii ve Studénce, smrt Václava Havla, střelbu v Bataclanu. Nikdy se nenudíte. Nemáte na to čas.
Říká se, že v novinařině je nejvíce alkoholiků, rozvodů a depresí. Nevím. Manželství drží, tři dcery nám dělají radost a náš hyperkativní pes mi nedovolí moc se se skleničkou v ruce litovat. Natož má současná pozice. Hledání zpráv ze zahraničí, které by oslovily i českého čtenáře, je pro mne teď tou největší výzvou. A rád jsem ji přijal.