„Člověku z toho jde až mráz po zádech. Ty fotky mluví za vše, jsou velmi emotivní. Když se doplní články, hned si vybavuji svoje pocity tenkrát,“ nešetřila chválou návštěvnice Anna Kovaříčková. Dodala, že sama by možná u sebe doma nějaké výstřižky našla.

Ze soukromé sbírky pocházejí i exponáty na výstavě. „Trochu se o mě ví, že se o podobné věci zajímám, a tak se stalo, že se u mě objevil kufr plný novin. Jeho majitel ho objevil u sebe na chalupě,“ popisovala autorka výstavy Alena Janková.

Na sedmnácti nástěnkách najdou návštěvníci fotografie z okupace Prahy nebo obléhání rádia Svobodná Evropa. Přečíst si mohou reakce novinářů v podobě vydaných článků. „Do doby, než padl Dubček, se v novinách psalo normálné dál. Až poté přišla cenzura. Novináři se tedy relativně svobodně vyjadřovali o otázkách, které tou dobou státem hýbaly,“ popisoval spisovatel Ludvík Vaculík.

V článcích nechybí ani ostrá provolání proti okupaci. „Když vidím tuto výstavu, připomíná mi to ten prudký odpor každého jedince. Každý, kdo mohl udělat něco proti, tak to prostě udělal,“ vzpomínal na srpnové události Vaculík.

Sama autorka je vděčná, že mohla lidem zpřístupnit alespoň kousek z nedávné historie. „To, co zde vidíte, je pouze část materiálů, které mám. Pokud někdo objeví další podobný kufr, může mi ho věnovat,“ vzkazovala návštěvníkům Janková.

Výstava potrvá až do 26. září, přístupná je vždy v otvíracích hodinách knihovny. Po jejím skončení si zájemci mohou nechat okopírovat vystavené materiály.

ROZHOVOR

Kde jste byl právě v ten osudný srpnový den?
Já jsem ten historický 21. srpen prožil ve svém rodišti v Brumově na hranici Moravy a Slovenska. Byl jsem u svého bratrance, který se jmenuje také Ludvík. A jeho žena mě vzbudila: „Ludvo, sú tady Rusi, okupuju nás Rusi!“ Vstal jsem, přemýšleli jsme. A ten bratranec Ludvík si zapálil cigaretu, opřel se o futro dveří a říkal: „Čím jich jenom uvítáme. Slivovica vypitá, granátů není.“
Jaké byly vaše první dojmy z okupace?
Ten den jsem prožíval velice těžce, mnohem hůř než kdokoliv v Praze. Já jsem si to uvědomil potom. Protože Pražáci našli způsob reakce. Mně zůstal jen dojem, myšlenka, a co teď. Říkal jsem si, že to může být konec naší republiky, může to být konec našeho národa jako vůbec. Protože Rusové když přišli, hned jich tam začalo být 40 procent. Všechno se mi to sčítalo v hrozivou budoucnost.
Jak vypadala situace v zemi po vpádu ruských vojsk?
Okupace vypadala od začátku tak, že se nezdařila. Začala fungovat, až když padl Dubček. Do té doby se psalo normálně dál. Cenzura byla zrušena, ale vyšly dva zákazy - nepiště proti Sovětskému svazu a proti armádě. Všechny ty politicko-společenské otázky, o kterých se tehdy jednalo, se diskutovaly dál. To byla rehabilitace, požadavky, řešilo se účast nestraníků na řízení země, jak mají být řízeny fabriky.
Projevily se nějak srpnové události ve vaší tvorbě?
Samozřejmě ano. Dotklo se to obsahu smyslu některých knih. Jedna z nich byla Morčata a ta druhá byla Srpnový rok. Protože od té doby jsem se musel nějak vyrovnávat při tom psaní s tím jevem trvalé okupace.
Proč jste se rozhodl, že budete tuto výstavu uvádět? Účastníte se hodně takovýchto vzpomínkových akci?
Ne, vůbec ne. Chodím sice na různé besedy, ale na tuto výstavu mě pozvala paní Alena Janková, které já vděčím za mnoho práce, kterou pro literaturu vůbec a také pro mě udělala.
Myslíte si, že jsou takovéto výstavy důležité? Zajímají se o to mladí lidé, nebo to je už jen pro pamětníky?
Já chodím na některé takové besedy a vzpomínkové věci, které se dělají pro mládež a studenty. Těch tam vždycky přijde málo a víc přijde těch pamětníků, kteří si tam vyprávějí, jak to bylo. Což je určitě škoda. Mladí by se o to měli zajímat.