Kliknutím zvětšíteDobrou zprávu má i pro hradecké fanoušky - držitelé Andělů v kategoriích Objev roku a v žánrových cenách za nejlepší rockové album vystoupí v červnu po dvou letech ve svém domovském městě.
Jak byste v pár větách představil vaší kapelu?
The Atavists vznikli v roce 2014. O rok později jsme na vlastní náklady nahráli a vydali první album Bad Times. Sestava je od začátku v podstatě neměnná, hrajeme ve složení Adam Krofian - kytara/zpěv, Jan Hnátek - klávesy, Martin Křížek ml. - baskytara a Adam Jánošík - bicí. Žánrové škatulkování raději přenechávám hudebním publicistům, často se o nás ale píše, že kombinujeme vlivy a zvuk rockových kapel z přelomu 60. a 70. let se současnými rockovými postupy. Něco na tom možná bude.
Mezi hudebníky jste známý především jako skvělý kytarista, v The Atavists jste ale i zpěvákem a autorem písní. V jaké pozici se cítíte nejlépe?
Děkuji za kompliment. Na kytaru hraji celý život, ale posledních asi sedm let se soustředím hlavně na autorské psaní vlastních věcí. Došlo mi totiž, že zatímco na kytarové party nebo zpěvy si vždy můžu vždy pozvat někoho lepšího, než jsem já, moji vizi té skladby jako takové nikdo jiný dostatečně dobře nezrealizuje. Nikdo to za mě prostě nesloží. Soustředím se tedy spíš na skládání než na mnohahodinové technické cvičení na kytaru, kterému jsem dával přednost v minulosti. Na kytaru ale samozřejmě musím cvičit kvůli aspoň nejakému udržení základů stále. Už si bez toho život ani neumím představit. U zpěvu je to podobná situace jako se skládáním písní - je jednodušší si svojí skladbu zazpívat sám, než to někomu složitě vysvětlovat.
Jak jste se k hudbě dostal?
Odmalička jsem hudbu miloval. Můj otec byl umělecky založený a kytara doma nechyběla, takže jsem do ní začal mlátit tak nějak nenuceně sám od sebe. První nástroj, který jsem chtěl, byly bicí. Ale to doma vzhledem k hlučnosti neprošlo. Zásadní zlom přišel v devíti letech, kdy jsem v televizi viděl záznam z koncertu Jimiho Hendrixe na Woodstocku. V tu chvíli jsem se rozhodl, že už nechci dělat nic jiného. Dneska jsem za to vlastně vděčný, že mě od malička nebavilo nic jiného, než sedět u kytary nebo před počítačem - IT jsem vystudoval a dnes se jím živím a kapelou si dělám radost.
Měl jste nebo stále máte nějaký svůj muzikantský vzor? A kdybyste měl The Atavists přirovnat k nějaké světové kapele, kdo by to byl?
Osobností, ke kterým vzhlížím, je nespočet. V hraní na kytaru jsou to například kytaristé Thomas Erak nebo Alain Johannes a po stránce písní a textů mě hrozně baví King Krule nebo Elvis Costello. Přirovnat nás k někomu světovému asi úplně nedokážu. Myslím, že na to nemám dostatečný nadhled - pár lidí nás přirovnalo k Queens of The Stone Age, jejichž jsem velkým fanouškem. Ale do jaké míry je to pravda, nechám na posluchačích.
The Atavists fungují od roku 2014, ale objevem roku jste se stali „až“ teď. V čem byl pro vás rok 2018 přelomový?
Dokončili jsme naše druhé album Lo-Fi Life, na kterém jsme pracovali průběžně od začátku roku 2017 - to se nám podařilo vydat ve spolupráci s původně hiphopovým vydavatelstvím BiggBoss pod vedením Vladimira 518 . Fakt, že nás akademie „objevila až teď“, mě nechává klidným. Mám za to, že lidí, kteří zatím o naší existenci nemají potuchy, je v současné době drtivá většina. Takže nás vlastně pořád má kdo objevovat.
Co pro vás zisk Andělů znamená?
Moc si toho vážíme. Tím spíš, že hlasovala akademie, ve které sedí spousta osobností, které máme rádi. Jinak z praktického hlediska je to skvělé PR. Také je to pochopitelně určitá validace toho, co děláme a že to má nějaký smysl.
Kterého z těch dvou Andělů si ceníte víc?
Ceníme si obou dvou stejně, dokonce jsou i stejně těžcí. Nečekali jsme zisk ani jednoho, byť v kategorii Rock jsme si říkali, že by nějaká malá naděje mohla být. Objev roku pro nás byl naprostým překvapením.
Co se pro vás tím oceněním mění?
Momentálně se nám pěkně plní kalendář koncertů na celý rok, z čehož máme obrovskou radost. Snažíme se také zužitkovat veškerý mediální prostor, takže se o nás také snad dozví více lidí.
Jaké má kapela plány pro zbytek letošního roku?
Momentálně chystáme hodně koncertů napříč celou republikou, pravidelně aktualizovaný seznam lze nalézt na našich sociálních sítích. V Hradci Králové připravujeme po dlouhé odmlce koncert v rámci divadelního festivalu v pátek 21. 6. Budeme mít speciální hosty a další překvapení, moc se na tento návrat do domoviny po téměř dvou letech těšíme. Krom výše zmíněného plánujeme ještě další dva klipy k desce a na podzim zahraniční turné po Evropě.
Zpíváte v angličtině, je vaším cílem prosadit se i v zahraničí? A přemýšleli jste nad tím, že byste nějaké skladby nazpívali i česky?
Zahraničí je naše další meta, rádi bychom tam hráli co nejvíce. V prosinci se nám povedlo vyjet na krátké turné po holandských klubech a odezva byla výborná. Angličtina je ale součástí konceptu kapely od jejího zrodu. Není to ani tak kvůli snaze dostat se ven za každou cenu, ale spíš nám do celkového zvuku zapadala tak nějak nejlíp. V současnosti tedy nic v češtině neplánujeme, ale jak se říká - nikdy neříkej nikdy.
Ve vašem loňském klipu ke skladbě Waiting For You jste si zahrál s nedávno zesnulým hercem Stanislavem Zindulkou. Jak se vám s ním točilo a jak na něj vzpomínáte?
Natáčení s panem Zindulkou bylo skvělé. Byl to naprostý profesionál a velmi milý člověk. Dost mě překvapilo, že na natáčení ve Vrchlabí ve svém věku dorazil sám autem v pět ráno, celý den natáčel a v pět večer zase sedl za volant a jel někam ke Karlovým Varům. Byl opravdu vitální a neustále vtipkoval. Je nám ctí, že se taková herecká osobnost mohla objevit v našem klipu.
34
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
