Přestavení bylo rozděleno do několika kapitol, ve kterých svůj vztah ke Kostelci, kde se nachází azylové středisko, popisovali zástupci majoritní kostelecké společnosti i menšin.

„Hraní mě bavilo a ráda bych studovala herectví. Je to můj sen. Myslím si, že je důležité, aby se k sobě lidé chovali hezky, nenadávali si a neubližovali si," říká desetiletá Hana Charvátová z Koryt u Kostelce nad Orlicí. Prý ji mrzí, když společnost někoho bezdůvodně vyčleňuje.

Na vlastní kůži to zažila Romka Pavla Halušková. V Kostelci žije od svých třech let, vždy pracovala a snažila se být „dobrým člověkem".

Jenže to podle jejích slov nejspíš nestačí a lidé na ni občas koukají skrz prsty.

„Cítila jsem se tak trapně, když jsem šla do restaurace a tam mi řekli, že cikány neobslouží, že je tam nechtějí," zaznělo z jejích úst při představení.

Utekli ze země

Do projektu se zapojila, protože nechce, aby se tohle stávalo dalším lidem nebo jejím vnoučatům.

„Nelíbí se mi, když vidím, jak se po městě poflakují třináctileté romské děti a nudí se. Chtěla bych to změnit," vyprávěla na jevišti.

Vzpomínala na své rodiče, na svůj život. A nebyla sama, kdo se v mysli vracel do minulosti.

Mladí manželé Hanna a Yauhen z Běloruska přijeli do Česka na tři dny na „svatební cestu". Už jsou tu rok a půl. Dříve pobývali v azylovém středisku v Kostelci, dnes žijí v Praze.

„Život ve středisku nebyl jednoduchý," popisovala do mikrofonu nyní dvacetiletá Hanna. Kdy uvidí svoji rodinu a svou zemi, ani jeden z manželů netuší. Pokud by se vrátili zpět, čekalo by je vězení.

V okamžiku, kdy na plátně běžely záběry jejich rodné země, které při svém útěku pořídili z letadla,  vzal Yauhen do ruky kytaru a zpíval smutnou běloruskou píseň. Publikum bylo dojaté.

A právě zamyšlení se nad všemi složitými otázkami, které přestavení divákům nastolilo, bylo hlavním cílem divadelníků.

„Hra lidem dokáže dát hodně. Jde o to, abychom je přiměli k přemýšlení nad sebou a vztazích k vlastnímu okolí," uzavírá Jana Svobodová.

Pavla Halušková, herečka,Kostelec nad Orlicí:„Myslím, že někteří lidé, kteří na představení nebyli a dozvědí se, o co šlo, budou litovat, že se nepřišli podívat. A také doufám, že lidé, kteří tam byli pochopí, jak by se k sobě společnost neměla chovat. Udělala jsem to pro zlepšení situace a pro svá vnoučata. Nechtěla bych, aby moje vnoučata nebo jejich děti někam přišly a vyhazovali je a odsuzovali, jak se to stalo mně a stává jiným Romům. Ačkoli jsem měla trému, pro dobrou věc jsem ji překonala."

Ilona Lásková, divačka,

Kostelec nad Orlicí:
„Nevěděla jsem, co od toho mám čekat. Nebyla jsem informovaná. Ale jsem velice spokojená a jsem ráda, že jsem přestavení viděla. Líbilo se mi. Lidé by se nad sebou měli zamyslet. Především nad svým chováním k Romům. Jak říkala paní Halušková, všichni nejsou stejní. Někteří jim to však bohužel kazí."

Hana a Yauhen, herci,

Praha:
„Do projektu jsme se zapojili v zimě. Žádnou hereckou zkušenost jsme tehdy neměli, ale chtěli jsme se o náš příběh podělit s ostatními lidmi. Nejtěžší bylo překonat obavu z neznámého, ale podařilo se to. Nyní žijeme v Praze a chceme studovat."

Barbora Zemanová