Našeho bývalého redakčního kolegu a kapelníka věhlasné Lokálky přemohla nemoc krátce po jeho 64. narozeninách. Spoustu přátel a známých tato sobotní zvěst zastihla jako blesk z čistého nebe – Láďa totiž o své nemoci téměř nemluvil. Válčil sám.

Jen v poslední době zanedbával rybářské pruty, neobjevoval se s Lokálkou na pódiích a často zůstávalo prázdné i jeho místo Na Růžku, kam čas od času volným krokem mířil přes Masarykovo náměstí, aby s místními trochu podiskutoval a trochu pomlčel.

Kdo Láďu znal, ví: byl introvert, který většinu svého času trávil v typickém hlubokém ponoru, s rukama zkříženýma na prsou. A uprostřed toho dlouhého rozjímání z něj vypadla věta, která uměla zbourat všechno kolem včetně inventáře…

Jeho schopnost napěchovat jedinou větu tříštivým humorem, nadhledem, ironií a naprosto nečekanou souvislostí a pointou vynesla na mnoho let na výsluní popularity kapelu Lokálka. Láďa byl jejím kapelníkem a dvorním textařem neuvěřitelných pětatřicet let.

Zhruba stejnou dobu mu nikdo neřekl jinak, než Dědeček. Snad kvůli tomu neměnnému svěšenému kníru pod nosem a tichému brsnění, když mu takzvaně chytly saze. Snad proto si nikdo nevšiml, že čas běží. O to neuvěřitelnější je zpráva, že dlouhá, veselá, dobrosrdečná a jiskřivá lokálka odvezla Láďu na konečnou.