Vlastimil Beneš (28. 1. 1921 – 23. 5. 1990), rodák z Ještětic u Solnice, jehož nedožité 88. narozeniny vzpomeneme v tomto měsíci, odmaturoval na rychnovském gymnáziu a dále pak pokračoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze u profesorů Cyrila Boudy a Karla Lidického. Tu však dokončil – po zavření vysokých škol v roce 1939 – až 1948. 17. listopad 1939 přerušil jeho sotva započatá studia, poznal pak surovost nacistických okupantů, ale naštěstí byl ušetřen transportu do koncentračního tábora. Úspěšně pak složil přijímací zkoušku na výtvarnou školu ve Zlíně, ale jako student zavřených vysokých škol nesměl být přijat, až nakonec byl nasazen na práci do Říše. Malý detail – tam měl těžký úraz (pravá ruka se mu dostala mezi válce), a tak z té doby se zachovaly jeho kresby dělníků několika národností, kreslené levou rukou.

Jeho první učitelské působiště bylo v Kobeřicích ve Slezsku, odkud byl přeložen na tehdy novou Základní školu Týniště nad Orlicí, kde působil 12 let. V té době se zúčastnil konkurzu a byl přijat na místo odborného asistentka na katedru výtvarné výchovy Pedagogické fakulty v Hradci Králové; tam se věnoval v letech 1961 až 1982 převážně metodické přípravě budoucích učitelů. Účastnil se řady kolektivních výstav, samostatně pak v řadě měst a obcí východočeského regionu, mj. vytvořil pozoruhodný ilustrační doprovod ke sbírce regionálních bájí, pověstí a pohádek (vyšla v roce1939).

V plenéru maloval buď tempery, nebo si připravoval pastelem či kolorovanou kresbou studie a ty pak zpracovával olejomalbou na větší formáty, často i podlouhlé panoramatické obrazy. Jeho tempery mají zřetelnější štětcový charakter, jsou bezprostřednější, barevně expresívní a kontrastnější než oleje. Jeho obrazy souvisí s tradicí českého krajinářství – najdeme u něj paralely s okruhem krajinářů kolem Umělecké besedy. Zejména s Vojtěchem Sedláčkem, malířem Javornice na Rychnovsku a jejího okolí, a s Václavem Rabasem, malířem doslova jednoho čtverečního kilometru rodných Krušovic, ho spojuje zakotvení v rodném kraji. S Rabasem pak navíc i úsilí a schopnost vyjádřit plasticitu krajiny. A s Janem Trampotou, dalším významným malířem, který se usadil v Pěčíně na Rychnovsku měl obdobný tvůrčí postup – Trampota venku maloval studie a náčrty, často mastným pastelem, a monumentalizující syntetická plátna vytvářel v ateliéru.

(am)