Za chvíli převezmete medaili za zásluhy o propagaci města Dobrušky. Co pro vás toto ocenění znamená?
Moc. Protože já jsem se vždycky za Dobrušťáka považoval, i když jsem tady žil pouze svých prvních šest let. Mrzí mě, že se tohoto okamžiku nedožil tatínek, který byl opravdovým Dobrušťákem a který tady zanechal svoji stopu tím, že se v prvních poválečných letech podílel na rozvoji obce. S kolegou Šrenkem totiž zakládal dobrušskou firmu Fruta (dnes Kand) a bylo to proto, aby se v regionu rozšířily pracovní příležitosti a aby ovoce, kterého tady bylo všude dost, mohlo být zpracováno.

Jak na dobu, kdy jste v Dobrušce žil, vzpomínáte?
Samozřejmě hodně a rád. První léta života znamenají pro každého člověka velmi mnoho a zdají se být i delší, než ta, která přijdou později, kdy čas utíká mnohem rychleji. Rád vzpomínám na hodně věcí spjatých s Dobruškou. Potom, co jsme se odstěhovali, jsme se sem až do roku 1956 vraceli na prázdniny k babičce a dědečkovi - Na rodnou hroudu, jak se dům v Pulické ulici, kde jsem se vlastně narodil, jmenoval.

Po kom jste zdědil talent a lásku k hudbě?
Tatínek byl vychováván v dobrušské hudební škole u pana Šenkýře. Byl tam houslistou. A potom, když už jsme několik let žili v Praze a než jsme se přestěhovali do Dobřichovic, jsme se scházeli a dělali tam hudební sedánky, na kterých zpíval. On měl v sobě ohromný materiál v podobě amatérského basbarytonu. Hlas jsem po něm ovšem nezdědil, ale prostředí, v němž hrála hudba významnou roli, mě v mnohém ovlivnilo.

V Dobrušce a na tomto podiu jste letos už podruhé. Poprvé to bylo u příležitosti koncertu na počest Radima Drejsla. S jakými pocity jste hrál skladby tohoto skladatele v jeho rodném městě?
Byl to krásný pocit a jsem tím nadšen, protože Dobruška se k Radimu Drejslovi dlouhou dobu vůbec nehlásila. Ani domek, kam jsem chodil cvičit, protože Radim Drejsl si přál, abych k nim o prázdninách chodil, už vlastně neexistuje.

Vítal jste snahy o zmapování jeho tvorby, kterou vyvinul spolek Dobrušská klasika?
Jsem rád, že došlo ke znovuobjevení tohoto skladatele a oživení jeho tvorby. Navíc můj tatínek s Drejslem nejenom kamarádil, ale také spolu hrávali, a on k nám tu a tam do Prahy přijel. Mám na něj několik osobních vzpomínek, ale je jich méně, než bych si přál. Když jsem se začal hudbou zabývat víc, tak bohužel zemřel.

V čem spočíval váš podíl?
O spolupráci mě požádal Pavel Svoboda. Pomohl jsem tam, kde bylo potřeba Dreslovy skladby doprovodit. První příležitostí se stal koncert pořádaný v dubnu 2010 v dobrušské ZUŠ, kde jsem doprovodil pěvkyni Michiyo Keiko, která zpívala Drejslovy písně, dále jsem zahrál jeho Valčík pro klavír a spolu s Jarmilou Čechovou také Sonatinu pro flétnu a klavír.

Později se podařilo opatřit kopie rukopisů jeho skladeb, které jsme rozmnožili. V dubnu letošního roku jsem se podílel na slavnostním pořadu k životním výročím Drejsla zde ve Společenském centru. Zaznělo tady to nejlepší z jeho tvorby - celý cyklus písní v podání opět Michiyo Keiko, Sonatina pro flétnu a klavír, Sonatina pro fagot a klavír. Mimo Dechového kvintetu jsem hrál ve všech částech programu.

Hrajete na klavír, působíte v roli pedagoga na HAMU a také sám skládáte hudbu. Dá se stanovit pořadí oblíbenosti těchto činností?
To je opravdu těžké. Skladba, to byl můj první zájem ještě dávno před konzervatoří a navíc jsem skladbou na konzervatoři a HAMU absolvoval.

Klavír, který mě vlastně živí, jsem na konzervatoři oficiálně studoval pouze dva roky - v té době totiž skladatelské a dirigentské oddělení přibíralo až od třetího ročníku a to proto, aby tyto obory studovali muzikanti. Klavírem jsem se zabýval obligátně, přesto jsem veřejně hrál věci, které mě zajímaly, některé z nich opravdu veliké.

Tím, že nejsem jen pianista, je moje myšlení komplexnější. Při práci s pěvci používám zkušenosti z celé své činnosti a samozřejmě také z mnohaleté praxe v orchestru i ze spolupráce s mnoha dirigenty, a to nejenom našimi ale i zahraničními, kteří k orchestru přicházeli. Mám všestrannou praxi a jsem rád, když něco z toho mohu předat o kousek dál.

Dlouhá léta jste byl členem České filharmonie – zavzpomínejte, prosím, na toto období.
Bylo to ohromné - je opravdovým svátkem užít muziku s takovým tělesem. Do Filharmonie mě přivedl dirigent Václav Neumann, s kterým jsem spolupracoval na Akademii, a pak jsem tam zůstal 36 let. Nejprve jsem patnáct let působil jako externista, protože nebylo k dispozici volné tabulkové místo. Od roku 1990, kdy se situace změnila, jsem měl v České filharmonii půl úvazek až do loňského roku, kdy jsem se rozhodl moje působení ukončit. Hrálo se mi tam moc dobře.

Jako korepetitor spolupracujete s velkým množstvím našich zpěváků. Kdy jste se poprvé potkal s Dagmar Peckovou a jak se spolupráce vyvíjela?
Mohu říci, že jsem v podstatě byl u rozjezdu její kariéry. Poznal jsem ji zhruba v roce 1984 nebo 85, když se připravovala na československou interpretační soutěž v Brně, která byla zároveň kvalifikací na soutěž Pražského jara. V obou soutěžích se krásně umístila. Pomáhal jsem jí při startu kariéry a také později, když byla v cizině, jsme společně připravovali řadu věcí, které potřebovala.

Váš pohled na Dagmar Peckovou?
Je to osobnost, která je svérázná a má v sobě velký hudební náboj. Práce s ní má velký smysl, protože dovede s velkým zaujetím odevzdat publiku to nejlepší, co v sobě má.

Můžete jmenovat další pěvecké osobnosti, s nimiž jste se potkal, nebo potkáváte?
Na Akademii vyrůstají noví a noví pěvci, ovšem doba je pro ně velice složitá a jen někteří z nich budou opravdu úspěšní. Spoustu let jsem spolupracoval s Japonkou Michiyo Keiko, mýma rukama prošlo mnoho desítek absolventů Akademie, doprovázel jsem například Kateřinu Kněžíkovou nebo Adama Plachetku.

Máte oblíbeného skladatele nebo přímo nějakou skladbu?
V začátcích to byl samozřejmě Beethoven nebo třeba Liszt. Tím, jak jsem poznával další skladatele, vzrůstal i počet těch oblíbených. Z pohledu programu dnešního koncertu, jsou mně všichni, jejichž skladby zde zazní, velmi blízcí, i když každý je samozřejmě úplně jiný.

Jak vypadá váš den bez hudby, pokud vůbec nějaký je?
Snažím se žít i normálním životem. Takže, pokud mám čas, jsem u včel nebo se raduju s vnučkou Adélkou od mé dcery Lenky, která je hvězdářkou.

Dočetla jsem se, že po vás byla pojmenována planetka. Kdo k tomu dal impuls?
Nevím, od koho podnět vzešel. Moje dcera objevila několik set planetek, jež má právo pojmenovat. To jsou ty, které splnily určité parametry a objevily se po návratu tam, kde měly. Nejdříve dostaly číslo a pak bylo možné je pojmenovat.

Na obloze už je také Adélka, ale je tam i Radim Drejsl. Svoji planetku mají rovněž naši slavní dirigenti České filharmonie. A když už se bavíme o osobnostech z našeho kraje, tak svoji planetku má i skladatel Luboš Sluka. Ze známých lidí byl jedním z prvních Dominik Hašek nebo Josef Bican, což se stalo na doporučení astronoma Jiřího Grygara a dcera měla jako objevitelka právo to udělat.

V té souvislosti mě to nedá nezeptat se – myslíte si, že jste se narodil na šťastné planetě?
Nevíme o jiné planetě, kde by existoval podobný život. Spíše jde o dobu, kdy člověk žije. Lidé by se mohli mít dobře, ale nevím, zda si tak trochu nepodřezávají svoji větev v oblasti životního prostředí.

Dana Ehlová