Zdeněk Kolářský (1931) je naším nejvýznamnějším autorem mincí a medailí. Pochází z Kostelce nad Orlicí, kde dnes trvale žije a pracuje. Kolářský vystavoval na mnoha místech Evropy a je držitelem celé řady mezinárodních ocenění a uznání. Vytvořil i známé logo České pojišťovny. Tvoří mimo jiné pro Pardubice, Rychnov nad Kněžnou, Kostelec, Letohrad či Lanškroun. Je také autorem pamětní desky Petra Ebena v Žamberku. Část svého díla věnoval městu Lanškroun. Zájemci si ho mohou prohlédnout ve stálé expozici místního muzea, tedy v Kabinetu mincí a medailí Zdeňka Kolářského, jenž je i nejrozsáhlejším souborem jeho děl v České republice. V Lanškrouně sochař také nedávno vydal a pokřtil svoji první knihu Klín ženy. Jedná se o soubor reprodukcí drobných plastik (přívěsků), které autor doprovodil vlastními aforismy. Nejen o nové publikaci jsme si povídali v jeho kosteleckém ateliéru.

Můžete popsat okolnosti vzniku cyklu Klín ženy?
Nápady u mě začínají prapodivně, ale každopádně z nějaké potřeby. Nikdy přesně nevím, co mě napadne, ale jsou to takové šťastné myšlenky. V noci se mi obyčejně stává, že mě políbí múza. První myšlenka mě napadla v roce 2002 a to ta, že bych se mohl nějakým přijatelným a něžným způsobem zmocnit klínu ženy. Šlo o to, jak tyto příběhy spojit, dát jim společnou základnu. To se mi podařilo abstrahovanou formou, kdy jsem vše umístil do čtvercové kompozice. Je tam tedy určitá abstrahovanost tvaru, s tím ale, že musí být na první pohled jasné, o co se jedná. Toto byl první nápad, jak to provést, aby šly pozdější kompozice do daného reliéfu vymodelovat, vyrýt. Přívěsek Perla odstartoval šuplíkový „trezor“, kde se mi postupně hromadily už hotové nápady, které jsem dělal ve volných chvílích. A čekaly a čekaly…

Jak došlo k vydání knihy?
V roce 2006 jsem vydal de facto svůj poslední pracovní katalog. Tím pádem bylo potřeba, pokud jsem chtěl pokračovat v publikační činnosti, cyklus nějakým způsobem realizovat. V té době se mi naskytla příležitost v lanš〜krounské tiskárně, kde pak vznikla tato drobná knížečka. Je v ní dvacet reprodukcí, které se v současnosti rozmnožily o další. Pokud budu zdráv a živ, tak bude klínů zase o několik navíc. Klínů žen je vždy málo.

Můžete prozradit, jak bude cyklus pokračovat?
Teď pracuji na Růžence. Je to taková vzpomínka na pohádku. Týká se probuzení princezny, která je něčím zakletá do nechtěného spánku a přijde princ a políbí ji. Tento motiv se dá převést i na klín ženy. Trochu souvisí s reliéfem Vzplanutí z mé knihy, ale pohádka je něžnější. Potom mám už hotového Franze Kafku s hezkým textem o Praze, která, když uchvátí dvojici milenců, vcucne je jako by do sebe, drží je svým drápkem a už je nepustí. Kafkův slovní doprovod jsem ještě trochu rozvedl do starých setmělých pražských uliček, kde lze provádět ledasco. Dívčí klín je pak v mém reliéfu otevřená brána s drápky.

Co pro vás bylo složitější: vymyslet přívěsky či k nim napsat texty?
Nápad musí nejdříve přijít na papír v podobě kresby. Pak se cizeluje, až z toho vznikne konečný výsledek. Popsání vznikne až potom, kde se tomu člověk snaží dát poetičtější, slovní podobu. Protože nejsem žádný básník, žádal jsem dvě redaktorky, aby mi texty napsaly. Obě mi ale řekly: „Ne, s tímhle nechceme mít nic společného. Tohle musí napsat jedině chlap.“ Takže jsem si troufl. Ale není to poprvé. Popisy ke svým dílům, i když ne v takové šíři, jsem dělal už v minulosti. Myslím, že jsem jich vytvořil hodně, ať to bylo pro mého bratra, Rychnov nebo pro Kostelec. Tam mám veršíky jako vzpomínku na řeku a stráň, kde člověk prožil radovánky. Nebo pro Žamberk: „Ten kraj je píseň tvá, píseň domova.“ Takže není mně to neznámé. Ale jak už jsem říkal, nejsem básník a nikdy nebudu. Dovedu ale ze sebe vymačkat slovní popsání, které nějakým způsobem objasňuje moje myšlenky. Kdyby to teď popisoval někdo jiný, vznikne třeba daleko hezčí slovní vyjádření, než je to mé.

Vaše texty jsou poetické a asociativní. Jakou máte rád literaturu?
Dobrý člověk ještě žije, to je taková moje bible. Tam člověk najde skoro všechno, co potřebuje, aby nebyl vlkem, ale civilizovaným člověkem. Jinak je to vše spíše o medailích.

Dlouhá léta jste žil a působil v Praze. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Do Prahy jsem se dostal v roce 1951, kdy jsem složil zkoušky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Měl jsem štěstí, že jsem chodil do ateliéru profesora Štipla, který snad jako jediný nebyl straník. Ale komunisti tam byli. To dnes ani nikdo neví, že to byly dělnické přípravky a chodily tam děti komunistů. Ani já jsem nikdy nebyl straníkem a měl jsem to štěstí, že mě nikdo do této partaje nezval. Ne, že bych jim nesloužil, ale neposluhoval jsem.

Mohl byste přiblížit své pražské začátky?
Po studiích jsem ještě rok působil v ateliéru u Štipla. Svůj první ateliér jsem měl v Žitné ulici u svého bratra. Tam jsem měl vlastní stůl a živil jsem se grafikou. Navrhoval jsem hodně obaly na gramofonové desky a také inzeráty do kin. To se dělalo na sklíčka, která se pak před každým filmem vsunovala do promítačky. Zrovna tak v tramvaji byly tak zvané průsvitky. Pamatuji se, že jsem dělal průsvitku, když byla vynalezena remoska. K tomu jsem vytvořil ještě leták, kde manželka s manželem používají a obdivují tento nový vynález do kuchyně. Potom bratr emigroval. Svůj další ateliér jsem pak měl Na Hřebenkách. Tam vznikla i moje první větší věc, a to památník na Smíchov Jaro padlých a umučených. Představuje raněnou dívenku, které padá z ruky jarní květ.

Dnes žijete a pracujete v Kostelci. Nechybí Vám Praha?
Budete se asi divit, ale já jsem tak rád, že jsem už z Prahy pryč. Po revoluci ateliéry, které patřily Sdružení československých výtvarných umělců, měly být i přes restituce uchovány. Ale nájem byl stále dražší a dražší a já o svůj ateliér nakonec přišel. V té době mi zemřela maminka, takže jsem jezdil do Kostelce, kde jsem si postavil ateliéry a tam pracoval. A v devadesátém šestém jsem zhnusen šrumcem, který v Praze přibýval, odešel. Takže jsem se zbavil Prahy už začouzené, přelidněné a zaautomobilované. Dodnes jsem vděčný za prostor, který mi poskytl Lanškroun, byla to pro mě úleva. Když jsem musel opustit drahý ateliér, neměl jsem kam umístit svá díla. Byla tady naskládaná v bednách, což je k ničemu. Medaile je věc do ruky, potřebuje pohyb.

Za svůj život jste vytvořil bezpočet mincí, medailí, plaket, pamětních desek atd. Kterých děl si nejvíce ceníte?
Než umřu, chtěl bych ještě vydat výběr ze svých sedmi obsáhlých pracovních katalogů. Výběr toho nejlepšího. Toho, co mě opravdu zajímalo, což byly především medaile. Medaile je vždy společenská záležitost, která musí osvětlovat nějakou událost, a to i nepříjemnou pro další politiky, kteří drží opratě lidiček a udržují je v nějakém náboženství. Medailéřina je zaznamenáváním těchto náboženství, ať se to někomu líbí, nebo ne. Je to nezničitelné umění. Neskutečná galerie, která prochází lidskýma rukama. Proto ji také tak rád dělám. Od minulého náboženství jsem dostal titul zasloužilého umělce za pamětní minci s korunovačními klenoty, z té mám radost. Vážím si také pamětní medaile ke stému výročí položení základního kamene Národního divadla, protože k padesátému výročí ji dělal Španiel. A to je ten krásný pocit, že až bude sto padesát let výročí, tak to bude dělat zase jiný medailér, který si řekne: „Já to musím udělat lépe než ten Kolářský nebo Španiel.“ (smích)

Vytvořil jste i medaile s portréty známých osobností. Znal jste některé z nich osobně? Třeba Jana Wericha…
Já jsem se s ním znal pouze jednou. Setkal jsem se s ním v Praze U Golema, kam chodil na dvě deci červeného. V té době jsem pracoval na skicách portrétu Ježka. Takže už jsem měl v podvědomí, že budu třeba někdy dělat i Jana Wericha. Takhle se mi tedy vryla jeho tvář. Na Národní třídě byla hospůdka, kde byly vyvěšené fotografie všech známých umělců. Tam jsem potkal Jiřího Trnku a spoustu dalších. To jsou takové podněty, které ve vás zůstanou jako vzpomínka. A později, když Památník národního písemnictví začal razit medaile s význačnými umělci, jsem dostal zakázku právě na Wericha. K němu jsem v poslední době udělal ještě Jiřího Voskovce.

Na čem v současnosti pracujete?
Učinil jsem návrh a velice by mě potěšilo, kdyby se uskutečnil. Jde o medaili k padesátému výročí založení Semaforu. Osobně si myslím, že pro generaci šedesátých let byl Semafor něco jako Národní divadlo. Vytvořil jsem dva návrhy, první s portrétem Šlitra a Suchého. Po telefonickém rozhovoru s panem Suchým vznikl ještě druhý návrh, který není tak osobní. Uvědomil jsem si, že divadlo nedělali jen tito dva, ale že je to nepřeberná škála osobností, které se zrodily z této líhně. V tom je cena Semaforu. Ve druhém návrhu se tedy rozevírá opona, kde něco vzniká a jsou tam charakteristické klobouky. Protože si myslím, že bez toho tvrďáku a slamáku toto divadlo není Semaforem. Ještě jsem si vymyslel, že na druhé straně by byl soupis osobností. Začínal by jmény Suchého a Šlitra a pokračoval dál. A co by se nevešlo na jednu, by pokračovalo na druhé, popřípadě i na třetí medaili. Tím by musely být vlastně odraženy medaile tři a ti blázni numismatici nebo i normální lidé by po tom skutečně sáhli všemi deseti, aby je měli pohromadě. To by byl ode mě i chytrý, neřekl bych obchodní fór, ale přece jenom fór, aby byla medaile zajímavá. (smích) Ale záleží to na divadle a panu Suchém…

Jiří Suchý napsal i úvod k vaší knize…
Ano. Sám totiž vydal Knížku pro pány, kde ztvárnil ženské pozadí. Suchý je jako grafik, vystudovaný grafik, jednička. Navíc je jeho kniha psaná způsobem, který nikoho neuráží. Není to o sexu, nemá to nic společného s hrubostí nebo pornem, kterého je dnes všude k dostání hodně. Je pravda, že tato část těla je přece jenom v pozadí toho popředí, které jsem ztvárnil já. Takže ono to má souvislost s touto knížkou.

PETRA MAREŠOVÁ