Jak vzniklo spojení Ivan Hlas trio?
Je to už jedenáct let, jak jsme zjistili nedávno. Předtím jsem měl velkou kapelu, kterou jsem rozpustil, protože členové byli moc vytížení. Vzhlížel jsem, s kým hrát, a úplnou náhodou jsem na akci pro postižené děti potkal Norbiho Kovácse.
Doktoři se mě ptali, zda bych si nemohl zahrát s jejich kamarádem – znáte to, nevíte, kdo přijde… Nakonec jsme místo dvaceti minut hráli hodinu a zůstali spolu dodnes. Olin Nejezchleba nahrával violoncello na více mých deskách a já jsem si toužebně přál, že bychom spolu někdy hráli. Oslovil jsem ho a byla to šťastná volba. Celých jedenáct let se mám co učit.

Vaše poslední album má název Vítr ve vlasech. Máte opravdu rád vítr ve vlasech a proč?
Název vždycky nechávám náhodě. Pár takových už bylo předtím, jako Na barevné šňůře. Nakonec jsem si říkal, proč nedat to, co mě baví. Když jdu a foukne mi vítr do vlasů, mám pocit svobody a pohody, to jsem chtěl, aby z alba doutnalo. Název je náhoda, ale tady to bylo také cílené, protože mám rád indiány a jeden hrdina ve filmu Ten, který tančí s vlky se také jmenoval Vítr ve vlasech.

Která písnička z tohoto alba je vaší srdeční záležitostí?
Je jich víc. Nejosobnější je Pro Elišku, protože ta holka opravdu existovala. Také mám rád písničku Jindy a asi úplně nejvíc Pod čepicí.
Lidé říkají, že je moc smutná, mně tak nepřipadá. Je o pocitu smutku z toho, že tu nejsou někteří lidé, které jsem měl rád. Zrovna citace „náčelník tiše sbalil stan a pak vešel do oblaků" je o Václavu Havlovi. Měl jsem to štěstí, že jsme se párkrát potkali a znal jsem se s lidmi kolem něj. Na trutnovském festivalu, kde přežívaly indiánské „zvyky", byl Velkým náčelníkem (Láďa Smoljak byl Hustý vlas), takže tam je to jasné. „Já tu nechci zůstat sám" je o tom, že nechci, aby takoví chytří lidé, kteří se uměli rozdat pro ostatní, mizeli.

Píšete romantické texty - vy jste romantik?
Někteří mí kamarádi dokonce říkají: Poslední romantik. Myslím si ale, že je nás víc. Hrdě se k tomu hlásím, baví mě to víc, než být skeptik nebo něco podobného. Vzpomínám si, že první věc jsem napsal ve čtrnácti a jmenovala se Pohřební píseň – velice „optimistická" věc pro školní kapelu /úsměv/. Od té doby se texty vyjadřuji.

Souvisí s psaním skutečnost, že jste se vyučil knihkupcem?
Určitě ano, Tenkrát musel knihkupec vědět, co všechno má na krámě, takže musel všechno přečíst, i špatné věci. Musel jsem do nich kouknout. Asi to zlepšuje slovní zásobu a navíc tam je i mírná soutěživost „co kdybych to zkusil i já". Vypadá to jako nerovný boj, ale občas se může něco povést.

Dana Ehlová