Cena Egona Erwina Kische je od roku 1992 udělována českým a slovenským spisovatelům literatury faktu.

Nadace byla roku 1990 založena paní Giselou Kischovou.

Po zániku společné organizace SČSS převzaly patronát nad cenou Obec spisovatelů a Asociácia organizácií slovenských spisovateľov.

Cena je vždy udělována na setkáních, organizovaných Klubem autorů literatury faktu.

Oceněnými jsou přední osobnosti české literatury.

Ve středu 24. září jste se zúčastnil setkání Klubu autorů literatury faktu v Letohradě, kde se podesáté rozdávaly literární ceny E.E. Kische. I vy jste patřil mezi oceněné.

Za co jste cenu obdržel?
Ano, v Letohradu se slavnost konala podesáté, ale jinak to bylo po třiadvacáté. Převzal jsem čestné uznání v rámci Regionální ceny Egona Ervina Kische za knihu Příběhy z muzejního depozitáře, kterou v loňském roce vydalo nakladatelství Oftis.
Jsou to příběhy předmětů z našeho dobrušského muzejního depozitáře a lidí, kteří je vlastnili. V muzeu pracuji už tři desítky let a každá věc, která je zde uložena, má svůj vlastní příběh. Přišlo mi líto, že je to jaksi zasunuto ve stručném registru u katalogizační karty, a zdálo se mi, že některé příběhy jsou natolik zajímavé, že by bylo dobré o nich něco napsat.

O čem se v knize dočteme?
Jedná se o tři desítky příběhů, od skleníku F.A. Šuberta až například po vycházkovou hůl děkana Flesara, dobrušského historika.

Kdo rozhoduje o udělení cen?
Rozhoduje dvanáctičlenná porota, jejímž členem je i předseda Klubu autorů literatury faktu Karel Richter. Do soutěže přihlašují knihy většinou nakladatelství (letos jich bylo devětadvacet), a to jak česká, tak i slovenská – uděluje se i mezinárodní cena. Porota vybírá většinou z několika set publikací, na vyhodnocené knihy se zpracovávají posudky, které se čtou během slavnosti.

Do jaké společnosti jste se tedy dostal?
Účastnily se VIP osobnosti, mezi nimi i prezident Václav Klaus. Dále režisér Juraj Jakubisko nebo například historik Jan Halada – oba také dostali cenu. Hlavní cenu převzal doktor Miroslav Stingl, známý amerikanista, etnograf a cestovatel.

Cítil jste se dobře ve společnosti několika desítek literátů?
Nejsem zrovna briefingový typ, ale bylo mi tam příjemně. Člověka určitě ocenění potěší, i když si nemyslím, že by to bylo zrovna něco až tak významného. Ale pochopitelně jsem byl rád, je to cena, kterou dostává velmi vybraný okruh autorů a děl. Považuji to za uznání mé práce.

Určitě nesedíte s rukama v klíně, rýsuje se nějaká další kniha?
Mám rozepsané asi tři knihy a na další čtyři mám náměty, takže ono je pořád o čem psát. V této branži, kdy se dostávám do styku se starými věcmi – kronikami, vzpomínkami, zápisy nebo předměty – je nevyčerpatelný zdroj inspirace. Už několik let pracuji na knize o kronikářích našeho kraje. Měla by to být pocta těm, kteří zachycovali minulost svých měst, vesnic i širších regionů a kteří tím, že odejdou, sejdou z očí – sejdou z mysli. To je škoda, jejich díla nejsou publikována a jsem přesvědčen, že je dobré jejich práci připomenout.
Zachycuji období od středověku, kdy se objevují první regionální kroniky, až po současnost, kdy má každá obec svého kronikáře a ti se snaží mapovat dění. To je téma jedné knihy.
Pak mám ještě jedno tajné přání, ale proč to neříci? Zpracovat historii Dobrušky a její příběh, což je ovšem práce pro poměrně široký tým autorů. Já bych se na ni velmi rád podílel.
Zajímavé knižní tituly, pod nimiž jste podepsán jako autor, jsou určitě jedním z důvodů dalšího ocenění. Co pro vás zlatá medaile za zásluhy o rozvoj města,

kde celý život žijete, znamená?
Vážím si toho. Považuji to za ocenění práce, kterou se snažím dělat. Zda ji dělám dobře, posoudí až generace v době, kdy tu už nikdo z nás nebude. Teprve pak se bude vědět, zda jsem vykonal něco úspěšného či nikoliv. Snažím se dělat něco, co má pro město smysl a v mých knihách je vždy nějakým způsobem Dobruška obsažena. Lze to považovat i za kus propagace města navenek, i když samozřejmě vím, že se nemohu postavit někam vedle Aloise Jiráska nebo F.Vl.Heka. ⋌(ehl)