Lukáš Klánský
Narozen 22. 3. 1989 v Praze

Od pěti let byl žákem 
prof. Růženy Učňové v Hudební škole Hlavního města Prahy

Laureát mnoha národních i mezinárodních soutěží (EPTA 2002, Agropolli 2003, Karl Drechsel fordepreise 2007, Beethovenův Hradec 2007, International Rotary Piano Competition 2012, Darmstadt Chopin International Wettbewerb 2013)

Otec Ivan Klánský je významným klavíristou a vedoucím 
Katedry klávesových nástrojů 
na HAMU v Praze

Jste synem slavného otce. Jak hodně je to pro Vás (Vaši kariéru) zavazující?
Myslím, že to pro mě osobně svazující moc není. Asi jsem si zvykl (smích).

Byl pro Vás od začátku mezi nástroji klavír jasnou volbou?
Hudbu jsem měl od malička velmi rád, ale úplně nejprve jsem chtěl hrát na housle. Až v pěti letech, kdy jsem nastupoval do hudební školy, jsem byl jasně rozhodnutý pro klavír. Vnímám v hudbě velice silně harmonický plán, a možná právě proto je mi klavír tak blízký.

Na Mezinárodním hudebním festivalu F. L. Věka zahrajete Dvořákovy Slovanské tance. Ke kterému skladateli se vracíte nejraději a proč?
To není tak snadné. Vnímám evropskou hudební tradici jako celek. Nicméně je několik skladatelů, jejichž jména řeknu – Bach, Mozart, Beethoven, Chopin, Mendelssohn, Dvořák a Brahms. Mám rád desítky dalších skladatelů, u těchto sedmi ale vnímám více, než dokážu slovy popsat.

Je provedení Slovanských tanců první spoluprací s otcem na koncertním pódiu?
Vystoupili jsme společně už i dříve, ale jen v jednotlivých skladbách na doplnění koncertu. Popřípadě jako sólisté Mozartova dvojkoncertu. Ale jako celovečerní čtyřruční koncert hráváme právě jen Dvořákovy Slovanské tance.

S kým dalším v současné době vystupujete a co Vás čeká do konce roku?
Společně s houslistou Janem Mráčkem a violoncellistou Ivanem Vokáčem tvoříme komorní soubor zvaný Lobkowicz Trio. V září jsme zvítězili na mezinárodní soutěži J. Brahmse v rakouském Poertschachu a díky tomuto úspěchu se nám dostane příležitosti koncertovat například v Itálii a Rakousku. Dále bych jmenoval hornistku Kateřinu Javůrkovou, vítězku soutěže Pražského Jara, se kterou hrávám na jejích recitálech, ale také třeba Václava Hudečka, s nímž pravidelně koncertuji. V listopadu vystoupím v cyklu „Ti nejlepší", společně s dirigentem Janem Kučerou a orchestrem AKS zahraji Mendelssohnův koncert d-moll. No a v prosinci vyjde CD Slovanských tanců. Jedná se o live snímek z koncertu, který jsme s tátou hráli v loňském listopadu v cyklu „Světová klavírní tvorba".

Míváte před koncertem trému – jak vnímáte reakce publika?
Trémista naštěstí nejsem. S věkem samozřejmě roste zodpovědnost, na druhou stranu má ale člověk větší zkušenosti. V patnácti letech mi bylo víceméně jedno, co si v případě nějakého neúspěchu kdo pomyslí. Teď bych to možná řešil víc, ale zase už vím, jak se připravit na koncert, i jak případnou nervozitu a její vliv na hru minimalizovat. Reakce publika vnímám jako inspiraci.

Máte svého favorita mezi značkami klavírů?
Mám. A není to nijak originální. Patřím mezi těch asi 90 procent klavíristů, kteří milují klavíry Steinway. Ale v poslední době jsem hrál i na mnoho skvělých klavírů značky Yamaha.

Jak se díváte na zvyšující se počet pian v ulicích, parcích a jiných prostranstvích?
Je to milé, třeba to někoho ke klavíru a k hudbě obecně může přiblížit. Ale upřímně řečeno to asi nezmění upadající zájem o vážnou hudbu. To je problém výchovy, hodnot, přístupu k životu. Přesto je to lepší než nic …

Špičkoví hudebníci většinou předávají své umění a zkušenosti dál. Láká i Vás pedagogická činnost?
Nejen láká, ale už i baví. Působím na Plzeňské konzervatoři a na Gymnáziu a hudební škole hlavního města Prahy. Učím rád, vnímám to jako přirozenou součást své profese.

Dana Ehlová