Kdyby před zahájením koncertu padly dva důležité dotazy, na první z nich by odpověděli určitě všichni bez váhání. Bude mít při svém opočenském vystoupení kšiltovku? Měl ji! Bez ní by to nebyl ten pravý Jiří Stivín.

Druhá otázka by zněla, zda název pořadu „Sám se svým stínem", který jasně říká, že jde o sólové vystoupení, má nějaký hlubší význam. To sice Jiří Stivín během večera neprozradil, ale dotaz byl zapomenut už při prvních vteřinách programu, při němž sólová hra byla interpretována spolu s nahranými podklady.

Pokud by se člověk rodil předurčen k tomu, v čem bude nejlepší, Jiří Stivín by se musel narodit s píšťalkou v ústech. Nejrůznější dechové nástroje (a nejen ty tradiční) používá s takovou lehkostí a samozřejmostí, s jakou my ostatní mluvíme.

Od Vivaldiho 
až po současnost

On sám toho moc nenamluvil, ale co během večera řekl, to sedělo. Třeba to, že miluje improvizaci. Nezůstalo však pouze při ní. Svou interpretační virtuositu předvedl už v úvodním Bachovi, z něhož sáhl po více než svižných pasážích.

To, co následovalo, byl téměř nepřetržitý tok hudby od Vivaldiho až po současnost, v němž divák přestával vnímat, zda jde o improvizaci či ne. Bravurní hra (třeba i na upravenou garnýž od záclony), vtipnost v hudbě i mluvě – závěr nemůže znít jinak. Opočno bylo nadšené! Jiří Stivín byl opakovaně vytleskáván a přidával a přidával.

K odpovědi na otázku, zda má název pořadu „Sám se svým stínem" hlubší význam, stačilo stát se divákem a zapojit fantazii. Každý z nás se občas bojí vlastního stínu. Třeba večer, když ho pouliční lampy dokáží různě pitvořit, takže se lekneme, že za námi někdo jde. Když hraje Jiří Stivín, hraje určitě i jeho stín.

S oběma to zkrátka „hraje"! Je možné, že někdy Jiří Stivín zahlédl svůj stín a musel se smát, protože on se svého stínu bát nemusí. Může být úplně klidně „Sám se svým stínem". ⋌(dm)