Na tradiční pouti Porcinkule se nemusí utrácet jen za zboží a atrakce.

 

 

Název pouti vznikl nejspíš, jak vysvětluje opočenský Tomáš Fábera, od portiuncula, malé porcičky Františka z Assisi: „Objevil kdysi zchátralý kostelík a udělal si z něj svoji modlitebnu, svoji malou částečku, porcičku. Kam vyslal své bratry do světa, tam měli zakládat kostely, své malé porce.“ Získají něco na charitu dnešní prosebníci od lidí, kteří přijeli vydávat často i „porce nemalé“ za zábavu?

Dvě ženy na Porcinkuli nabízely mezi cukrovou vatou, stánky s dobrotami, oblečením, kosmetikou, ozdobami a dalším zbožím časopis. Výtěžek z jeho prodeje se dostává na pomoc nemocným dětem. Vzbuzuje jejich prodej u lidí důvěru?

Prodávající Alena Frymlová ukazuje v tiskovině kontakty pro ověření a vysvětluje, že na podobných akcích nebo v hypermarketech prodává denně, stále je na cestách. „Tady bývají lidé vstřícnější než v marketech, kde před sebou tlačí plné koše, ale třicet korun většinou za časopis s vloženými křížovkami nedají. Posílají mě do pr…, taky do parlamentu. Ale jám mám vyřídilku, nedám se!“ tvrdí přesvědčivě.

Málokdo vydrží podobnou práci delší dobu, ona je prý na cestách pátým rokem. „V Chrudimi si ode mě časopis koupil pan prezident Václav Klaus, v Litomyšli zase Zdeněk Svěrák. Někdy přijde babička o berli, jindy student,“ shrnuje své zážitky. Na věku prý nezáleží.

Tuhle zkušenost potvrzuje mladý muž Leoš Sobotka z Hradce Králové. Bez rozpaků časopis kupuje: „Naše malé dítě bylo vážně nemocné, taky jsme potřebovali pomoc.“ Všichni však nemají důvěru v pouliční charitu. Rodina Rážova z Brna slušně, ale zřetelně odmítá. Proč? „Věřím pouze akcím, které zaštiťuje nějaká známá a vážená osobnost, třeba pan Zdeněk Svěrák. Nebo srdíčkové sbírky na rakovinu,“ vysvětluje otec rodiny, kterou neláká příliš ani pouť, jdou se podívat na zdejší zámek.

„Vidíte, tak to většinou chodí. Kdo sám něco špatného prožil, měl nemoc v rodině, takový většinou bez váhání přispěje,“ shrnuje Frymlová a ohlíží se po dalším zákazníkovi. Někteří ji prý odbývají tím, že oni nic nepotřebují: „Zatím, odpovím ji vždycky.“