Tentokrát jsme zavítali do Nechanic na západ od Hradce Králové do míst, kde probíhala v roce 1866 krvavá válka mezi Rakouskem a Pruskem o vedoucí postavení v Německém spolku (Deutscher Bund). Hlavním cílem výletu byla návštěva Hrádku u Nechanic, ale cestou jsme míjeli mnoho naučných tabulí a pomníků padlých z té doby tak, že nebylo možné o této smutné událostí nemluvit.

Všemi obcemi v okolí válka prošla a zanechala stopy. V Nechanicích se bránil saský prapor a v dalších dnech zde a v okolí bylo zřízeno celkem dvacet lazaretů pro těžce a lehce zraněné vojáky. Nechanice jsou známé již od roku 1228 podle zápisu v Zemské knize. V té době byla trhová ves povýšena na městečko. Jak už je v Českých zemích obvyklé, vystřídalo se zde mnoho majitelů až po posledního, hraběcí rodinu Harrachů, kteří si Nechanice zvolili za centrum svého panství. Dnes je to pověřené město s 2300 obyvateli.

Po silnici i lesem

My (23 turistů) jsme vystoupili z autobusu na Husově náměstí a prošli se kolem kostela sv. Nanebevzetí Panny Marie a základní školy pojmenované po Aloisi Rašínovi (1876 – 1923), který se v Nechanicích narodil a byl prvním ministrem financí československého státu po jeho vzniku (nad vchodem je pamětní deska s jeho bustou). V parčíku (bývalý hřbitov) na konci obce jsou pomníky u hrobů padlých v roce 1866. Je zde také náhrobek Ignáce Škroupa a jeho manželky, bývalého řídícího učitele obecní školy a skladatele nápěvu naší české národní hymny. Zemřel ve věku 89 let 18. února 1889.
Po silnici lesem jsme došli k Hrádku u Nechanic, který byl postaven jako rodinné sídlo rodiny Harrachů v letech 1839 až 1854 v anglické romantické gotice podle návrhu anglického architekta Lamba. Půvabný zámek v červené barvě je zasazen do velkého anglického parku se vzrostlými duby, smrky, borovicemi a jedlí douglaskou tisolistou. Z větší části je fasáda opravena, menší se opravuje a není dosud červená.

V parku je golfové hřiště. Jsou tam velké zelené plochy s totálně vyhubenými rostlinami, kde má povolení růst jen vybraná tráva, a mnoho tabulí, že hrozí zasažení hlavy golfovým míčkem. Zámek nebyl za prusko–rakouské války poničen, Prusové ho však vydrancovali a zřídili zde lazaret.

Všude okolo pomníky

Od zámku jsme šli dál lesem a prošli Novým Přímem k Hornímu Přímu. Tam jsou další pomníky z války 1866. Polní cesta nás dovedla k Dolnímu Přímu. Ten se skládá ze sedmi částí: Dolní, Nový, Horní Přím, Probluz, Jehlice a Bor, žije zde přibližně 560 obyvatel. První písemná zmínka o současné obci, zvané tehdy Nízký Přím, pochází z roku 1352, kdy ji vlastnili vladykové z Přímu.

V roce 1677 Přím i celé přilehlé území připadly hradeckým jezuitům. Ti zde vybudovali barokní zámek (1681 až 1714) ke správě panství, ale také jako jezuitskou rezidenci. Po zrušení řádu roku 1879 panství koupil hrabě Jan Harrach. Celý rozsáhlý majetek Harrachů byl včetně zámku Hrádek u Nechanic na základě Benešových dekretů v roce 1945 státem zabaven. V budově je nyní obecní úřad.

Rozdělili se

Na kraji Probluzi je v parčíku pomník saského korunního prince Albrechta s bustou a vysoký obelisk na památku bojů saského sboru ve válce v roce 1866. U barokního kostela Všech svatých z roku 1691 přestavěného do empíru jsme si prohlédli pomníky padlým v téže válce. Jedna část naší skupiny se odpojila, aby odjela domů ze Střezetic dřívějším vlakem a zkrátila si délku trasy, zbytek pokračoval přes Bor a Rosnici do Všestar. Za Borem na nejvyšším místě naší trasy (311 m n. m.) v místě zvaném Žižkův stůl je pomník na paměť tábora Žižkova vojska před vítěznou bitvou na Gothardu u Hořic (1423).

Z kopce je překrásný rozhled na celou oblast, kde probíhaly boje bitvy u Hradce Králové v létě roku 1866. Celou cestu za slunečného počasí nás provázel silný, v otevřené krajině dost nepříjemný vítr. Patnáctikilometrový pochod jsme zakončili obědem a občerstvením v restauraci poblíž nádraží Všestary. Příjemně unaveni a plní dojmů jsme přes Hradec Králové vlakem odjeli domů.

Výlet připravil, vedl a poutavě o všem vyprávěl pan Oldřich Zeman.

Otto Šabart