VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Oldřich Kužílek: „Nejdřív jsme srazili hvězdu ze střechy divadla“

Hradec Králové - Před třiadvaceti lety byl Hradec Králové 
na nohou stejně jako celá republika. Bylo sychravo a pršelo, ale náměstí byla plná lidí s klíči v rukou. Začala sametová revoluce, komunismus měl před sebou pouhých pár dnů života.

19.11.2012
SDÍLEJ:

Oldřich KužílekFoto: Archov Oldřicha Kužílka

Režisér hradeckého Divadla Vítězného února Oldřich Kužílek byl jednou z nejvýraznějších osobností listopadové revoluce v Hradci Králové i polistopadového vývoje v České republice.

Dnes je mu šestapadesát, žije v Praze, mimo jiné od  roku 2000 koordinuje projekt Otevřete.cz, web pro otevřenost veřejné správy organizace Otevřená společnost. Při domlouvání tohoto rozhovoru vtipkoval, že taková možnost existuje letos naposledy, protože už zapomíná. Jsou ovšem události, na které zapomenout nelze.

Když zaslechnete výraz „sametová revoluce", která vzpomínka se vám vybaví vždy jako první, nejdůležitější, nejsilnější, nejdojemnější?
 
Generální stávka, zcela zaplněné Velké náměstí, možnost promluvit k desetitisícům demonstrantů.



Předpokládám, že víte naprosto přesně, kde jste byl a co jste dělal 17. listopadu 1989. Odkud a kam k vám přišla první zpráva o dění na pražské Národní třídě?

V pátek 17. listopadu vpodvečer jsem jako režisér hradeckého divadla (v tu chvíli ještě Divadla Vítězného února) v jiném divadle v Praze mezi konzervatoristy vybíral nové herce pro hradecký soubor. Pak jsem vlezl do metra a pod Národní třídou, kde v tu chvíli končil masakr, o němž jsem netušil, dojel na druhou stranu Prahy domů. V noci mi volal Jarda Etlík, dramaturg hradeckého divadla, a sdělil mi, co se stalo. Druhý den jsem zavolal do Hradce a svolal na další den, což byla neděle 19. listopadu, část divadelního souboru. Tam se rozhodlo o stávce.



Jak vůbec na svoje působení
v hradeckém divadle a na kolegy vzpomínáte?
 
Vzpomínám velmi rád, byla to – zpětně viděno – úžasná zlomová doba. Celé jaro, léto 
i začátek podzimu 1989 bylo cítit, že se něco zlomí, že režim taje. Podepisovala se petice Několik vět. Připravovali jsme představení dosud zakazovaných autorů. 19. listopadu jsme vyhlásili stávku. 
V pondělí 20. listopadu se tedy už nehrálo a začaly večerní mítinky – první byly před divadlem, asi od středy v divadle. Divadlo jsme přejmenovali na Klicperovo. Herec Takáč v noci vylezl na střechu divadla a shodil z ní svítící rudou hvězdu. Ráno ležela na dlažbě jako přejetá žába. Nikdo už nenavrhl dát ji zpátky. V zaplněném sále diváci zrušených představení každý večer diskutovali o zásahu na Národní třídě a o demokracii. Byli zatím dost opatrní a do akce se nehnali. Až koncem týdne jsem si troufl založit Občanské fórum. Členové souboru 
a techniky se s nadšením ujali nových rolí ve štábu, fungoval sekretariát s evidencí telefonátů, návštěv, podnětů a poskytováním informací, autodoprava, management mítinků, výroba transparentů a letáků, účetnictví přijatých finančních darů. Některé herečky, vidouc, jak lidé ze štábu v horečné činnosti zapomínají jíst a pít, ujaly se rolí svačinářek.



Hodiny a dny po 17. listopadu 
se valily hodně rychle. Co bylo podle vás ve městě mimo Prahu nejdůležitější, aby se lidé připojili k dění v hlavním městě? Hradec byl přece známý jako pevná komunistická bašta…
 
Nejdůležitější bylo přesvědčit lidi, že změna je celoplošná, že nejde jen o pražskou věc. Klíčové bylo sbírání obrovského množství podpisů k podpoře Občanského fóra. Pak se rychle osmělili 
a brali věci v podnicích do svých rukou. Důležité bylo taky vědomí organizace – existence Občasného fóra 
s regionální strukturou, napojenou na ústředí.



Prožíval jste během listopadových dnů v Hradci i okamžiky krize – fyzické nebo psychické? Pochyboval jste někdy o tom, 
že se všechno podaří dotáhnout do konce?
 
Na krize nebyl čas. Člověk samozřejmě zvažoval i možnosti, že režim nepovalíme. Ale bral jsem to jen jako jednu z organizačních variant, která by vedla jen k jinému postupu na delší trati. O tom, že komunismus skončil, jsem nepochyboval.



Jste jednou z nejznámějších tváří Listopadu 1989 v Hradci Králové. Koho považujete za svoje nejbližší souputníky? 
 
Řízení Občanského fóra se již v prvních dnech se mnou ujal tým několika odvážných. Byli to Stanislav Chýlek, Petr Jirousek, Václav Pluhař ze ZVÚ, Jiří Chalupa z ČKD, Jan Horský, Jan Doskočil, otec pozdějšího primátora Oldřich Vlasák,  Zdeněk Rudolecký, František Kusý, Luboš Hadaš, novinář Jan Hrudka… Po několika dnech se vrátil z cest Josef Vágner, ředitel ZOO Dvůr Králové, skutečná autorita v regionu, a jeho vstup na jeviště vyvolal bouřlivý aplaus sálu. 
V divadle a organizaci mítinků hráli zásadní roli Lenka Loubalová, Láďa Svoboda zvaný Had a další. Dlouhou dobu po převratu jsem byl 
v kontaktu se Standou Chýlkem, Vaškem Pluhařem a Josefem Vágnerem.



Narodil jste se a žijete v Praze většinu života, Hradec byl zřejmě jenom zastávkou na několik důležitých let. Vracíte se sem někdy? Máte tady svoje oblíbená místa, lidi, hospodu?
 
Rád se do Hradce Králové vracím, několikrát i při oslavách výročí převratu. Vždy zajdu do divadla a do divadelního klubu.


Sledujete alespoň zpovzdálí vývoj hradecké divadelní scény?

Opravdu jen zpovzdálí. Byl jsem velmi rád, že po převratu se Ladislavu Zemanovi podařilo divadlo pozvednout skutečně k výšinám.



Vaše cesta po roce 1990 vedla přes Federální shromáždění, Českou národní radu a Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR, pracoval jste jako poslanec celkem osm let.Jak jste se vůbec naučil pohybovat na politické půdě? Vaše vzdělání vás původně přece jen směřovalo do jiných vod…
 
Já jsem do určité míry politikou žil už dříve, byť v odporu k režimu. Ale četl jsem nejen dokumenty Charty 77, ale i spoustu politologických článků, šířených v disentu. 
A politika je taky trochu divadlo. Změny dosahujete často vytvořením dramatické situace, vyvoláním jednání, které přinese obrat jak ve vztazích, tak v myšlení. Samozřejmě jsem ale v politice často koukal jako vyoraná myš. Neznal jsem důkladně parametry svobodné společnosti, neměl zažité demokratické mechanismy, rozdělení rolí. No a co jsem opravdu nikdy neuměl, bylo prosazovat sebe, ta stará dobrá česká loktařina. Kvůli této neschopnosti a neochotě postupně opustilo svět politiky obrovské množství slušných lidí, kteří alespoň v prvních pěti letech po převratu v něm nesli kulturnost vystupování, etické zásady, pravidla hry. To vše do konce devadesátých let vymetli lidé zcela jiného zrna.



Jste spoluautorem zákona o svobodném přístupu k informacím. Co vás k této aktivitě vedlo?

Fenomén otevřenosti pro mě byl vždy klíčový. I v divadle. Vlastně jiné než improvizované divadlo mě příliš nebavilo. Několik let hraní ve Vizitě s Jardou Duškem, rádio Limonádový Joe nebo improvizované mystifikace Ptá se Ester Kočičková a Olaf Lávka na Radiožurnálu mě naplňovaly očistnou energií. Stav člověka, kdy neví, co bude za chvíli, ale nebojí se 
a jde do toho s otevřenou hlavou, tvořivě, mě fascinuje 
a vlastně jediný zajímá. Informační otevřenost je pro veřejné úřady podobnou zkouškou. Zda dovedou s občanem hrát hru s otevřenými kartami. Když jsem se počtvrté stal poslancem, chtěl jsem změnit styl a místo tisíce operativních drobností se věnovat jedné důležité. Lákala mě ochrana soukromí a její protipól, přístup k informacím jako projev otevřenosti společnosti. V tom jsem se šťastně potkal s Michaelem Žantovským, který se vrátil z postu velvyslance v USA, kde měl zákon o svobodě informací tradici a rozvinutou praxi. Napsali jsme zákon 
a od té doby se mu věnuji.



Společně s Michaelem Kocábem jste se také zasloužil o konec dočasnosti pobytu sovětských vojsk u nás. Předpokládám, že to je jeden z úspěchů, na které jste mimořádně pyšný…
 
Ano, přiznávám. Podíl na trojlístku událostí: převrat – odsun ruské armády – přístup k informacím, považuji za nejhlubší zářezy na pažbě svého malého přínosu české společnosti. Když mám pocit, že se mi nic nedaří, trochu mě to uklidní. Odsun Rudé armády byl samozřejmě rozhodnutý na vyšších místech 
a mezi Rusy a Američany, ale bylo riziko, že se protáhne na dlouhé roky a nějak zvrtne. Přínos Kocába a celé parlamentní komise pro odsun byl v tom, že jsme ho drželi v obrátkách a dokázali ho dokončit v neuvěřitelně krátké době a bez větších karambolů. Byly to desítky hodin tvrdých a někdy i komických jednání s ruskou generalitou.



Jak se díváte dnes, třiadvacet let po revoluci, na politický vývoj v zemi? Co cítíte, když občas od lidí slyšíte – za komunistů bylo líp? 
 
Nadchlo mě, že kdosi vytvořil web www.zakomunistu.cz, kde na ceně rohlíků, auta, dovolené a dalších dokládá naprostou lživost takového tvrzení. Ceny jsou v zásadě stejné, něco kleslo, něco stouplo. Nejdůležitější ale je svoboda, ať už pro cestování, pro vyjádření názoru, pro vzdělání anebo pro volbu vedení země. Samozřejmě mám obavu z krátkosti lidské paměti a z toho, že lidská mysl je pro okamžitý vztek a všudypřítomné české remcalství ochotná zapomenout dějinnou zkušenost: kdokoli byť jen koketuje s komunismem, dostane-li příležitost, přivede hospodářství ke krachu a lidi do otroctví. Není to ale jen výsada komunismu, podobné výsledky mohou mít i jiné ideologie.



Listopadová revoluce byla pro vás osudová: změnila přinejmenším váš profesní život. Máte představu, co by bez této zkušenosti dnes dělal Oldřich Kužílek, absolvent Stavební fakulty ČVUT a Divadelní fakulty AMU?
 
Myslím, že by byl divadelníkem. V jaké podobě, netuším. Možná by se mu podařilo rozvinout nějakou větev otevřené dramatické hry, tedy improvizovaných představení.



Jak slavíte státní svátek s názvem Den boje za svobodu a demokracii?
 
Vyjma případů kulatých výročí, kdy se v Hradci tento den slavil oficiálně a já jsem byl pozvaný, jej slavím jen vnitřní vzpomínkou na ty časy a skvělé lidi, s nimiž jsem se při svržení totalitního režimu tehdy mohl potkávat.

Autor: Ivana Fričová

19.11.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SkiResort Černá hora - Pec postavil v lyžařském areálu v Černém Dole novou lanovku. V minulých dnech na ní instaloval sedačky, teď projde zátěžovými zkouškami.

Nová lanovka v Černém Dole už má sedačky, vyhlíží zimní sezonu

ANTONÍN TICHÝ svým příchodem na svět potěšil maminku Lenku Veselou a tatínka Radoslava Tichého z Máslojed. Chlapeček se narodil 14. října v 8:53 s váhou 3080 gramů a délkou 49 cm. Tatínek byl u porodu fantastický a prý měl více kuráže než maminka.
6

OBRAZEM: Právě jsme se narodili

Šachisté vstoupili do nové sezony

Rychnovsko - Úvodním kolem odstartovala Krajská soutěž – skupina východ šachových družstev.

V hradeckém kraji vystavili voliči účet i architektům krajské koalice

Hradec Králové /KOMENTÁŘ/ - Demokracie má díky volbám své vzrušující momenty, jakkoli by je v politice hledal možná jen masochista. V Královéhradeckém kraji voliči o víkendu dopsali příběh, který se začal vyprávět přesně před rokem po skončení krajských voleb.

Bagr už hrábl do země, terminál pro autobusy bude příští rok

Královéhradecko, Broumov - Výstavba nového autobusového terminálu za více než 23,6 miliónu korun se v polovině října konečně rozběhla.

Březhradští se odvolali proti nebezpečné čističce

Hradec Králové - Spolek Zdravý a bezpečný Březhrad se odvolal proti povolení k provozu chemické čistírny odpadních vod v areálu bývalé březhradské Salmy.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení