Budete hlavní kulturní hvězdou druhého ročníku řemeslného jarmarku v Opatovicích nad Labem – Pohřebačce. Vážíte si každého poctivě odvedeného řemesla, ať je to rukodělná činnost nebo třeba zpívání?
Především děkuji za pozvání. Vážím si každého, kdo dělá poctivou práci, o tom není sporu. To se pozná, kdo má svoji práci rád, a na výsledku je to vždycky vidět.

Jste pětinásobná Zlatá slavice, kterou jste byla mezi lety 1972 až 1976. Kdybych řekl, že jste Zlatá slavice sedmdesátých let, je to správné označení?
Je neoddiskutovatelný fakt, že jsem v té době slavíky měla. Je to sice trochu nadnesené, ale pravda to je, já byla v sedmdesátých letech skutečně Zlatá slavice.

Narodila jste se v Nové Pace, svoji kariéru jste začínala v pardubickém divadle. Slyšela jste někdy o Opatovicích nad Labem nebo Pohřebačce?
Vím, kde jsou Opatovice, protože jsem skutečně Východočeška, ale o této akci jsem neslyšela. Vím, že se koná podruhé. Věřím, že se bude opakovat a že se třeba ještě někdy potkáme v Opatovicích a v Pohřebačce. Určitě je to bohulibá činnost. Doufám, že se akce bude lidem líbit, že se zaradují a že si budou moci koupit třeba novou kvedlačku. A když budou mít radost, že jim tam zazpívám pár svých starých zlatoslavických hitů, tak bude všechno v pořádku.

Vy sama taky se těšíte, že byste si třeba prošla stánky a něco si odvezla na památku?
Přiznám, že po letech, kdy občas účinkuji na podobných akcích, nerada po nich chodím, protože tam je vždycky nával. A jak se lidi tlačí, mně to nedělá dobře. Ale budu ráda, když se podívám. Kvedlačku už nechci, těch mám hromady.

Rádi vás provedeme. Jste zpěvačka mnoha hitů, které jsou trvale zapsány ve zlatém fondu a stále se hrají. Kterou píseň si od vás publikum nejvíce žádá?
Někdy jsem si říkala, tak já už to fakt zpívat nebudu, ale nakonec jsem ráda a zjišťuji, že když posluchači a diváci volají Viléma, tak zazpívám Viléma a samozřejmě Závidím, kromě toho Blonďáka, Drahý můj a další písně.

Na svém kontě máte i velmi pestrou filmografii. Několik filmů patří i do zlatého fondu české kinematografie. Vaším prvním filmem byl v roce 1964 slavný muzikál Kdyby tisíc klarinetů, o dva roky později jste účinkovala v oscarovém filmu Ostře sledované vlaky, v roce 1969 pak ve slavném trezorovém filmu Skřivánci na niti. Nezapomenutelná je i vaše role manželky Ladislava Smoljaka ve filmu Na samotě u lesa. Setkání s režiséry Jánem Roháčem a Jiřím Menzelem bylo asi osudové?
Setkání s těmi muži, které jste právě jmenoval, bylo moje největší štěstí. Já bych řekla, že to ten Pán Bůh pro mě narafičil skvěle. V té době divadlo Semafor bylo, a stále je, centrem kulturního dění v Praze. Tam se prostě v tom malém divadélku v Alfě scházeli nejlepší synové a dcery československé kultury, takže samozřejmě  jsem nemohla minout ani pana Menzela, ani Smoljaka a mnoho dalších a dalších báječných lidí. Za to, že mně dali ty roličky, jsem do dneška nesmírně vděčná.

Já bych si dovolil s vámi nesouhlasit. Ve filmech, které jsem zmiňoval, snad kromě Kdyby tisíc klarinetů, to nebyly tak malé roličky, jak jste řekla.
Tak nebyly malé, ale byly zásadní. V Kdyby tisíc klarinetů, tam jsem opravdu byla křoví, ale taky takové zásadní křoví, protože díky tomu křoví jsem se potom mohla třeba zhoupnout na větvi už dobrého filmového stromu, řekněme.   Radek Šejvl