V letošním roce uplynulo již 67 let od úmrtí spisovatele a rychnovského rodáka Karla Poláčka. Ten zemřel 21. ledna 1945 v polských Gliwicích. „Původně se všude uvádělo chybné datum i místo, a to říjen 1944 Osvětim. Na první mezinárodní poláčkově konferenci v roce 1992 jsem o tomto nepřesném údaji hovořil. Nyní už je také vše opraveno na památníku věnovanému obětem holocaustu v Rychnově nad Kněžnou,“ říká Josef Krám, který má velmi blízký vztah k potomkům po Karlu Poláčkovi.

Navíc letos také uplyne již 120 let ode dne narození slavného českého spisovatele. Zavzpomínejme tak společně na rychnovského rodáka spolu s jeho synovcem, spisovatelem a novinářem Achillem Gregorem, který zemřel v roce 1998. Ještě před tím však vydal knihu „Život je pes a já mám psy rád“, v níž jednu kapitolu věnoval i svému strýci. Jmenuje se Dvě minuty ticha svým návštěvám za 2. světové války u Karla Poláčka ve Švédské ulici 27, Praha Smíchov. Z ní citujeme část k 5. červenci 1943 (K. P. byl se svou družkou Dorou Vaňákovou transportován do Terezína o dva dny dřív):

Když jsem přijel domů, vytáhl jsem ze schránky jediný dopis. Roztrhl jsem obálku a nedočkavě, se stále stupňující se svíravou bolestí v srdci, jsem četl: Milý Achille, z našich schůzek prozatím nebude nic. Odjíždíme. Knížky jsem Vám nechal u Anky Vlkové. Moc Vás oba pozdravujeme a za vše děkujeme. Váš K. P.

Přišlo to nečekaně, proto mě to zasáhlo tak hluboko. Konec nadějí. Konec doufání. Konec přátelství, jehož jsem si tolik vážil. Pokolikáté už jsem opakoval: ano odejde-li z našeho života někdo vám blízký, ztrácíte polovinu sebe samého. Karla Poláčka s paní Dorou odvlekli do koncentráku…

„Psal jsem v dubnu 2010 do Prahy-Zbraslavi, jestli něco nevědí o pozůstalosti jejich občana Achilla Gregora (žil tam sám, neměl děti). A odpověď? Je mi líto, ale musím Vás zklamat. Bohužel o pozůstalosti pana Gregora nemáme žádné informace a ani odkaz, kam se obrátit. O to víc mne to mrzí, protože psal i o mém dědečkovi Sašu Rašilovovi. Přeji Vám další úspěšné pátrání. Zdravím Vás Dagmar Kobylková, starostka MČ Praha Zbraslav,“ zavzpomínal na své pátrání po synovci Karla Poláčka Josef Krám.

V kněženskorychnovském průvodci je zařazen před časem objevený téměř nečitelný rukopis Karla Poláčka ze 17. září 1943 spoluvězni Miloši Salusovi: Okovy, jakožto odznak otroctví, náleží do okruhu romantických představ. Ve skutečnosti však již otrok, nosivší okovy a lámal pouta svá, jsou žurnalistická frazeologie. Za vnější znak otroctví považujeme nyní plechovou jídelní misku. Spisovatelé vypravují, jak vznešené povahy dovedly nést vznešeně své okovy. I pozoruju, kterak lidé v Tvém okolí nosí svoji plechovou misku; poznáš mnoho z lidské povahy. Jen proletář, který se v mládí nenaučil ohýbat hřbet, dovede správně nosit plechovou misku; neboť musíš být správně sehnut, aby sis nerozlil polévku. Tudíž se svým obědem nemůžeš kráčet vzpřímeně, dotýkaje se hlavou oblak, tehdy bys přinesl domů polovinu oběda a byl bys hladovější než ohnutý prodavač. Do své polévky musíš hledět pozorněji než věštkyně, jež zírá do křišťálové koule, chtíc vyzkoumat budoucnost.



Ve Zpravodaji památníku Terezín jsou dva dokumenty z těch velmi mála o Poláčkovi v Terezíně (soupis jeho transportu a pozvánka na jednu jeho přednášku v Terezíně), ale je tu publikována i Poláčkova kratinká poslední soudnička.

Na vysvětlenou, než si ji přečtete: Součástí uskutečněného „zkrášlování“ v ghettu byla i terezínská banka, která vyplácela vězňům mzdy v bezcenných ghettokorunách. Tato operetní instituce měla svou budovu s dvoranou a přepážkami, vězně-úředníky a vězně-ředitele. A tento ředitel terezínské banky se stal hlavní postavou této Poláčkovy soudničky:

Soudce: Přiznáváte se, že jste zde přítomnou žalobkyni svedl pod slibem manželství?

Obžalovaný: Ano.

Soudce: Slíbil jste jí tedy, že si ji vezmete, je to tak ?

Obžalovaný: Ano, já…

Soudce: Proč s ní tedy neuzavřete sňatek ?

Obžalovaný: Ale já s ní chci přece uzavřít sňatek.

Soudce: Tak co vlastně, ženská, chcete?

Žalobkyně: Když on, pane dvorní rado, mi předtím namluvil, že je kuchařem, a já pak zjistila, že mě podvedl, že je jen ředitelem banky!

Obžalovaný byl zproštěn viny.

S využitím materiálů J. Kráma