Není pravda, že by sponzoři nechtěli dávat, má zkušenost ředitel občanského sdružení Divadlo Tomáš Langr

Sdružení zakládá divadla na místech, kde se toho mnoho neděje. Zve do nich amatérské soubory, které nabízí jako hodnotnější alternativu pokleslých seriálů a reality show. Nyní si sdružení vybralo Potštejn, bývalé lázeňské letovisko s hradem, opraveným zámkem a secesními vilami z 30. let minulého století.

Jak budete divadlo financovat?
Domluvili jsme s panem starostou Petrem Dostálem, že obec zaplatí polovinu nákladů, my seženeme další sponzory. Budeme sem zvát soubory přímo z Jiráskova Hronova. Vytipovali jsme několik kvalitních, udělali plán. Vznikl tak cyklus Potštejnské divadlo. Diváci uvidí v létě čtyři komedie. V případě zájmu budeme hrát i příští rok.

S přispěním peněz z Evropské unie by se nám možná podařilo vybudovat v Potštejně i společenský sál pro tyto pořady i mimo léto.

Sponzoři se vám shání dobře? Pražská profesionální divadla se bez dotací neobejdou, vy zakládáte další amatérské, ještě v malém Potštejně…
To je složité. Když se však podívám na příjmy naší neziskovky, nejvíce přispívají osvícení sponzoři, kteří už něco dokázali, zabezpečili rodinu a mají zájem se podílet na společenském životě v místě, kde podnikají. Není pravda, že by firmy nechtěly dávat.

Většina provozovatelů kultury si však stěžuje, že se dá sehnat minimum, že sponzoři se najdou lépe třeba na sport…
Každý má svoje priority. Pokud někdo od malička sportuje, dává spíše do sportu. To chápu. Já jsem v této oblasti školený manažer, proto mám cestu snazší. Je to práce jako každá jiná. Když chci shánět peníze, musím být vyškolen, abych věděl, o čem mluvit, co dárce zajímá…

Naším důležitým zdrojem je však i vstupné. Na třetím místě jsou úřady. Ty v mnohém zaostávají. Kultura je většinou moc nezajímá, lidé jsou tam delegovaní politicky, nerozumějí tomu. Hájí hlavně vlastní zájmy. Bez sponzorů bychom tedy nehráli.

Daří se vám naplňovat poselství o povznášení národa? Není to příliš nadnesené, velké sousto?
Ne. Dělám práci, která mě baví, což je pro každého hrozně důležité. Lidem se v našich divadlech líbí.

Na představeních jim rozdáváte dotazníčky. Co z nich vyčtete?
Například, že 99 procent diváků je spokojeno s výběrem pořadů. Ale mohou nám i vytmavit, s čím nesouhlasí. Píšou nám tam i svoje e–mailové adresy, čímž si vytváříme databázi stálých diváků. Taky se jim líbí naše osobní péče.

V čem spočívá?
U vchodu stojí ředitel a šatnářka, kteří při příchodu každého vítají podáním ruky, což většinou překvapí. Pokud je už známe, oslovíme je: Dobrý večer, paní, pane XY, tak do divadla, do divadla, vítáme vás! Pomůžeme z kabátu, uložíme ho do šatny, usadíme hosta ke stolečku, na kterém je zapálená svíčka. V našem hradeckém divadle je totiž stolová úprava, můžete si tam dát třeba dvojku červeného.

Neruší konzumace nápojů představení?
Naopak. Dříve se nám stávalo, že přišli opilci, kteří do sebe během představení nalili deset piv a pak vykřikovali na herce. Dali jsme proto vstupné stokorunu, a tím jsme eliminovali lidi, kteří se sem šli jenom ohřát. Že si diváci dají víno nebo po představení slavnostní večeři, zážitek jenom umocní. Nikoho hned nevyháníme domů.