„Neustále z médií slýcháme o integraci osob s handicapem do každodenního života, přesto v některých odvětvích lidské činnosti k tomuto začleňování nedochází. Naopak je stále cítit jakási diskriminace. Svět „přehlídkových mol“ a „foto pózování“ je tomu příkladem. Ať čtete jakýkoliv nabídkový leták k profesionální spolupráci, hledají pouze mladé pohledné slečny bez viditelné vady na kráse. Tak to ne!!! Proč by profesionální fotomodelkou nemohla být dívka s tělesným handicapem?“

To jsou slova opočenské rodačky Jany Flechtnerové, které se podařilo i přes svůj handicap prorazit do světa fotomodelingu a ukázat tak osoby se zdravotním postižením ve zcela jiném, nekonvenčním úhlu pohledu.

Jana trpí chorobou Charcot-Marie-Tooth. Jedná se o dědičné neuropatie, které postihují odhadem čtyři tisíce osob v České republice. C-M-T je rozšířena celosvětově, vyskytuje se ve všech rasách a etnických skupinách. Byla poprvé popsána v letech 1856-1868. Účinná léčba však dosud není k dispozici. U pacientů s C-M-T se postupně zhoršuje hybnost dolních (a posléze i horních) končetin jako následek poškození jejich periferních nervů. Svaly na končetinách slábnou, protože postižené nervy je dostatečně a správně nestimulují. Navíc dochází i ke zhoršování funkce senzitivních nervů zprostředkovávajících vnímání bolesti, doteku, hluboké citlivosti atd. C-M-T není smrtelné onemocnění a nijak nezkracuje očekávanou délku života. Vede však nezřídka k tělesné invalidizaci.

Tato sympatická slečna přijala pozvání a po letech se vrátila do míst, kde prožívala svoje školní léta. V rámci projektu „Významné osobnosti čtou dětem“ přišla do ZŠ Opočno a přečetla dětem pohádku od Boženy Němcové. Pak přišly na řadu otázky. Děti se bez ostychu ptaly na vše, co je zajímalo a Jana trpělivě odpovídala. Ukázala dětem, že i handicapovaní lidé mohou dosáhnout cílů, které si zvolili, že záleží jen a jen na nich. Každému dítěti věnovala svoji fotografii s podpisem a i ona dostala od dětí pěkné dárky.

Na webové stránce s vaším jménem najdeme mnoho vašich fotografií i článků o vás. Jak to bylo s vaším vstupem do světa modelingu?

Bylo to jedno velké rebelství, to asi patří k mému jménu. Nelíbilo se mi to, že fotomodelingové agentury vyhledávají jenom dívky bez handicapu. Pokud je třeba na vozíku, neslyší nebo nevidí, tak ji z oblasti modelingu automaticky vyškrtnou. Když mi kamarád vyprávěl o handicapovaných modelkách v Americe, kde se nad tím nikdo nepozastavuje, tak mi to nedalo a obeslala jsem několik agentur. Odpovědi jsem se nedočkala, protože konkurence je silná a hlavně, i když se stále hovoří o integraci, tak nefunguje tak, jak by měla. Nakonec mi dala příležitost agentura Svět modelek.

Ve kterém roce začala vaše spolupráce s agenturou Svět modelek?

V roce 2005. Začala jsem ve svých 26 letech, to už modelky většinou odcházejí do „důchodu“.

Minulý rok jste byla pozvána do pořadu „Uvolněte se prosím“. Tam jste mluvila o své kráse. Co byste poradila dívkám a ženám, které si o sobě myslí, že nejsou hezké?

Já myslím, že každá žena je svým způsobem krásná. Jenom by se neměla hodnotit podle toho, že vidí nějakou modelku. Poradila bych všem příslušnicím něžného pohlaví, aby si na sobě každá našla něco hezkého. Některá má třeba milý úsměv, jiná pěkné oči, kouzlo další spočívá v její duši. Když žena dokáže objevit svoje kouzlo, víc si sama sebe váží.

V kterých časopisech vyšly vaše fotografie?

Například Tina, Bravo girl, v dalších vyjdou do konce roku. Zdá se mi, že se už začínají bořit bariéry, kdy postižení člověka bylo tabu. Nedávno mi psala dívka, kterou článek o mně motivoval k tomu, aby začala studovat medicínu. Ona si myslela, že když je na vozíku, tak nemůže být lékařkou. Člověku, který má v sobě nějaký problém mohou takové články pomoci se svým problémem bojovat.

Jaká je ve skutečnosti práce fotomodelky?

Je to neskutečná dřina. Každý vidí jen výsledné fotografie, ale neví, že tomu předchází třeba pětihodinové focení, ze kterého se někdy vybere jen jedna jediná fotografie. Také se musí hodně cestovat. Já jsem fotila nejdále na Slovensku. Když přišly nabídky z Německa, Belgie, Ameriky, odmítla jsem, protože bych si ze svých prostředků musela platit asistenta, a to není reálné. A kromě toho focení je jen můj koníček. Ve svém věku již dávám přednost běžným povoláním.

Jaké je tedy vaše povolání?

Vystudovala jsem Univerzitu v Hradci Králové obor sociální patologie. Chtěla bych pracovat v pedagogicko-psychologické poradně. Ráda bych také založila agenturu, která by handicapovaným dívkám a ženám pomáhala a radila v otázkách jejich vzhledu. S touto agenturou bychom jezdili do různých měst a nabízeli svoje služby. Pro mnoho handicapovaných je totiž problémem jet někam daleko.

Jste také tváří kosmetické firmy…

Je to jedna americká kosmetická společnost, ale bohužel nesmím zveřejnit její název.

Navštěvovala jste Základní školu v Opočně. Jak na ni vzpomínáte?

Do školy jsem chodila ráda, ale nebyla jsem vzorná žačka. Ráda vzpomínám na pana učitele Vladimíra Brandejse, který mě učil Českému jazyku a dějepisu. I na jeho bratra současného ředitele školy. Také na paní učitelku Kubasovou, která nade mnou vždycky lomila rukama.

Kde nyní bydlíte?

V Kutné Hoře.

A váš cíl do budoucna?

Založit agenturu, o které jsem hovořila, a dodělat si doktorát.

JANA HRNČÍŘOVÁ