Loni v Trutnově jsem vás slyšel s ETC v kompletní sestavě, tentokrát jste hráli v komorním složení s Pavlem Skálou a Jirkou Veselým.
V čem se takový koncert liší?

V komorní sestavě hrajeme víc poetické věci, básničky. Říkáme tomu „čuďák“.

„Čudák“ už vznikl za totality, pokud se nepletu...
Jasně. S ním jsme začali jezdit, když nás sdružení Šafrán přivinulo na svou hruď. Díky Šafránu a speciálně Vláďovi Mertovi jsme udělali kvarteto já, Honza Hrubý, Vláďa Merta a Láďa Padrůněk. Jenže ten odpadl asi po druhém koncertu se slovy: kurňa, to se nedá hrát! Asi proto, jak Merta pořád měnil akordy. Potom jsme různě sestavu obměňovali, občas hrál třeba Petr Kalandra, Emil Viklický. Ani současné trio není dané, jezdí s námi i Olin Nejezchleba, Honza Hrubý, Radim Hladík, „Kulich“ Pokorný, Vláďa Pavlíček.

Na horách je i večerní léto pořádně chladné, jak se vám tady hrálo?
Někdy to jde samo, dneska to samo nešlo. Navíc aparát byl spíš bigbítový. Divák to třeba ani nepostřehne, ale mně trvalo tak půl koncertu, než jsem se dostal do klidu.


Ale publikum si opět užívalo, třeba když jste hráli osvědčené kusy jako Variaci na renesanční téma, Obelisk, Šmajdák a ploužáky. Čím to, že zrovna tyhle písničky oslovují jednu generaci za druhou?
Abych si nepřipadal blbě, když zpívám, hledal jsem různé básníky. Něco jsem psal, ale to nebylo moc dobré. Vláďa Merta, Jarda Hutka, Vlasta Třešňák, ti dělali výborné texty. Mě bavilo číst poezii a začal jsem texty zhudebňovat. Proč to ale oslovuje rodiče i jejich děti, to vážně nevím.

Třeba Kainarův text Stříhali dohola malého chlapečka je už taková „táborákovka“, souhlasíte?
Já vím, že to spousta lidí hraje u ohně. Ale to je v pohodě, ne?

Když se člověk podívá na vaše internetové stránky, tak zjistí, že ani po šedesátce nezahálíte. Zaujalo mě, že jste fotil pro akci Veselý senior, jak k tomu došlo?
To byla benefiční akce pro sdružení důchodců. Poprosili mě a teď už jsem důchodce, tak proč ne. Vzal jsem tam svého nejmladšího dvanáctiletého syna Adama, byla to hrozně zábavná záležitost!

Možná fotíte pro senior klub, ale na hudební důchod to moc nevypadá. Přemýšlíte o něčem podobném?
To nejde. Ty důchody, co máme, z toho se nedá zaplatit ani činže, elektrika a plyn (smích)!

Takže hrát se stále vyplatí?
Nevyplatí, musíme. Ale nás to hlavně stále baví. I když ty peripetie, cestování, zima, to není úplně ideální.

Co dělá zkušený muzikant, aby se dostal do pohody?
To má každý jinak, samozřejmě u muzikantů rozehřívání napomáhá alkohol (úsměv).


A co si dopřejete vy osobně? Četl jsem, že jste „přesedlal“ na whisku.
Whisku piju už dlouho, takže jsem nepřesedlal. Ale je fakt, že lékaři se na mě malinko mračili a doporučovali mi jiný životní režim. Tak jsem zbrzdil.
Zpět k muzice. Od poslední desky Umlkly stroje už pár let uplynulo, pomýšlíte s kapelu ETC na další, nebo už stroje doopravdy umlkly?
Určitě na desku pomýšlíme. Natočili jsme koncert v Arše, jenže to jsem se zrovna dostal do největšího průs… V zákulisí jsem drandil na vozíčku, na jeviště jsem se sotva dobelhal, ale sedět jsem mohl. Byl to pěkný večer a záznam z něj je myslím slušný. Teď zbývá nahrát novou desku, která se už trošku klube. Asi nebude vyloženě bigbítová, spíše víc mojí španělky.


Na české hudební scéně se pohybujete přes čtyřicet let. Kde hledáte motivaci, inspiraci?

Složitá otázka. Čím je člověk starší, tím logicky ubývá sil a entuziasmu. Jde spíš o vnitřní pocit, co mě u muziky drží. A to je prožití vzácné chvíle. Najednou se vytratí různé problémy, starosti, bolesti, nemoci, politika. Všechny tyhle „srágory“, které holt k životu patří. Pro člověka je hudba očistná lázeň. Když se zadaří a mezi muzikanty to zajiskří, když koncert skončí a vidím rozzářené oči lidí, to je nenahraditelný pocit rovný euforii.

Jan Pokorný