Kytarista Miloš Dvořáček: Husí brk, kalamář a pergamen jsem vyměnil za internet

Taky dlouhá léta učíte na ZUŠ v Jaroměři. Ta se v době pandemie uzavřela a učení probíhalo „jen“ po internetu. Když se člověk podívá do vaší občanky, tak si řekne, jaké to asi bylo učit se novým technologiím tak, aby jste mohl i vy dál učit?
To je správná připomínka. Já klasik, který má rád husí brk, kalamář a pergamen, jsem se musel naučit s těmi tydytytátáma, tedy s technikou. Ještě, než však přišel ten čas s virem, tak už jsem si uměl najít na Youtube skladby, které jsem pak předával svým žákům. Youtube je úžasný v tom, že se člověk může učit od jiných kytaristů a sledovat, jak danou skladbu hrají. Ale člověk s ním je furt někdě zalezlý. Když pak přišel vir, tak s ním nepřišel jen zákon, ale i fenomén zvaný Skype. Nebo jak já říkám – Skippy. Naštěstí mám svoji milovanou ženu Evičku, která mi jej pomohla s žáky propojit a mohl jsem učit. A jde to. Jediná nevýhoda je, že občas z té druhé strany slyším z kytary zvuky, které bych přirovnal k tomu, jako když člověk nahrává koncert na mobilní telefon uprostřed sálu. Ale jinak tam vše je. Já žákům vidím na ruce a oni vidí, co dělám já. Jen mi chybí ta souhra a improvizace. Ale normální učení je pohoda.

Člověk by si teď pomyslel, že jste spolu s objevem vymožeností technologií trošku zlenivěl. ZUŠky se již otevřely a vy jste stále v tišině Osady vycházejícího slunce.
I já bych se rád opět vrátil ke klasickému učení, ale jelikož jsem byl vyhodnocen jako riziková skupina, tedy 65 plus, tak ještě učit ve třídě nemohu. Na druhou stranu jsem díky koronaviru zase zjistil, kolik mi je vlastně let. Ale v té tišině osady nejsem sám rizikový. Riziková je i má mladá, krásná a úžasná žena Evička. Ta ovšem jinak. Je na rizikovém těhotenství a v srpnu bych se díky ní měl dočkat dalšího potomka. Ale na hudebku se snad brzy vrátím. Hlavně tedy na postupové zkoušky.

Autokino bavilo. Film o letcích okořenil i průlet aeroplánu

Když odhlédneme od školy, tak vás lidé znají hlavně jako vynikajícího hudebníka a dlouholetého spoluhráče legendy folku - Wabi Daňka. Tak co koncertování, to vám nechybí?
Já beru život takový, jaký je a co člověku každý den dává. Takže nyní si užívám hlavně klidu. Ale samozřejmě, že živý kontakt je živý kontakt. A jak mi u žáků chybí ten oční kontakt a „povídání“ z kytary do kytary, tak mi trošku chybí i ten vizuální kontakt s publikem. Nicméně i v době koronaviru jsem si jeden koncert odehrál. Bylo to v rámci projektu hradeckého Klicperova divadla – Podkroví Live, kde jsem se setkal i s moji první ženou Lídou. A teď se oklikou ještě vrátím na začátek. Tedy, co mi korona dala. Dala mi to, že jsem mohl více chodit na mé oblíbené ryby. Takhle dobře jsem si už dlouho nezarybařil.

A co vlastní tvorba. Říkal jste, že na ni potřebujete mít volný čas. A teď jste ho měl spoustu. Mohou se tak lidé těšit na nějaké vaše nově věci?
Máte pravdu, že času bylo hodně. Někdy až moc. A za ta léta, co se s kytarou pohybuji po světě, se mi v šuplíku nahromadila tuna věcí. Některé jsou již hotové a některé jsou ve fázi příprav. Ale spíš než procházení šuplíků jsem se soustředil na učení, opravu chalupy a přípravy nového projektu, kdy jsem se na hudebce potkal s renesanční a barokní muzikou a s osmnáctičlenným orchestrem plným kytar připravuji její znovuzrození. A taky ještě musím odeslat hudbu ke dvěma skladbám Nezmarům. Takže na novou desku nemám moc času.

A v osadě jste v době kornaviru nekoncertoval? Nebo spíše nehrál po večerech pro spoluosadníky?
To opravdu ne. Všichni jsme dodržovali vládou daná pravidla.

Když člověk navštíví váš koncert, tak vás vidí jen s jednou kytarou. Na ni však dokážete hrát, jak se říká od Bacha po Vlacha. Čím to?
Jsem totiž trošku lenoch. Tak abych nemusel tahat spoustu kytar, tak tahám jen jednu. Občas si k ní šlapákem přidám nějaký ten efekt. Klasická kytara má totiž tu výhodu, že pojme prakticky celý hudební svět – člověk na ni může hrát stejně dobře barokní variace, jako těžký bigbeat.

Koncert před branami nahradí Festival na jednom břehu

Kromě koncertních sálů a trampských potlachů vás má člověk spojený i s Hradcem Králové. Teď jste se však přesunul do Osady vycházejícího slunce. Nechybí vám ten ruch města?
Trošku ano. Tady je ale krásný klid. Nicméně se mi po tom našem městě občas zasteskne. Zvláště pak po té jeho vesnici, tedy Malém náměstí. Kdysi mi přítel Hlaváček říkal: „Vy vesničani z toho Malého.“ A já to dlouho nechápal. Až po čase jsem zjistil, že má vlastně pravdu. I když je Malé náměstí součástí města, tak je to vlastně taková malá vesnice. Rád vzpomínám na ty doby, kdy jsme se tu sešli u vinotéky a nad skleničkou něčeho dobrého jsme s místními pěli písně. Když se člověk po těch lidech podíval, bylo to, jako kdyby vypadli z Povídek malostranských od Jana Nerudy. Nikdo z těch lidiček se nehnal za slevami v obchoďácích, ale tak nějak po sousedku jsme si souznili. A to mi trošku chybí, ale snad se zase brzy u toho vínka v té naší vesnici setkáme.

Večery jsou v osadě dlouhé. Nepřemýšlel jste, že byste je využil k tomu, že byste napsal paměti?
Neblbněte, paměti se píšou a pak člověk většinou umře. A mě se tam ještě nechce. Na to nemám čas. Spíš to pošlu dál ústním podáním.

A kdy vás lidé opět uvidí a uslyší z koncertního pódia?
První zápis v mém itineráři mám na 18. července, kdy bych měl vystoupit ve Vítězné u Dvora Králové nad Labem. A teď nastala i doba, kdy postupně pořadatelé přesouvají květnové a červnové koncerty na prázdniny a podzim. A ještě na listopad či prosinec chystáme koncertní vzpomínku na Wabiho. Na ní by měl zahrát i jeho syn Šimon, můj syn Miloš a má první žena Lída Helligerová.

S koncem roušek se otevírají hospůdky i památky