Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Michal David: Céčka už nesbírám a piju víno

Východní Čechy - Rozhovor se známým zpěvákem o vystoupení v Pardubicích, písni pro vnuka i o tom, proč nerad na koncertech hraje Poupata.

5.10.2011
SDÍLEJ:

Michal David ve svém domě v pražské čtvrti Křeslice.Foto: Deník/Václav Pancer

Rozhovor Deníku

Po matce zdědil komediantství, po otci jazzový talent. Nakonec se ale zpěvák a skladatel Michal David proslavil popovými hity jako Nonstop, Discopříběh, Každý mi tě lásko závidí nebo Colu, pijeme colu. Všechny je zazpívá 29. října na koncertě v pardubické ČEZ Areně, kde pokračuje jeho dosud největší turné. „Těším se. Koncerty po halách jsem neměl od doby, co jsem odešel z Kroků,“ říká.

Při vašem velkém turné se zastavíte i v Pardbubicích. Proč jste si vybral právě toto město?
Chtěli jsme navštívit tenhle kraj. Měl jsem pár koncertů v Hradci, ale zdálo se nám, že tam není ideální prostor, jako má pardubická aréna, tak jsme využili ji. Navíc si myslím, že Pardubice si to zaslouží, protože jsem tu dlouho nehrál. Těším se na to, koneckonců mám v Pardubicích spoustu kamarádů hokejistů.

Letošní koncertní šňůra je prý vaše doposud největší.
Ano, je to největší turné v tom, že se to dělá skutečně jenom ve velkých sálech. Koncerty po halách, jak je absolvujeme teď, nebyly od doby, co jsem odešel z Kroků.

Jak se na haly těšíte?
Těším, protože já mám rád velké prostory a hodně publika. Má to atmosféru. A myslím, že se to bude líbit i lidem. Koncert je koncipovaný hodně moderně, soudobě. Všechny hity mají nové aranžmá, na začátku je DJ, budou projekce, animace. Jako hosté vystupují Damichi, kteří tak mají malý comeback po čtyřech letech.

Říká se, že jste jedním z mála umělců, kterému nestárne publikum. Myslíte si to také?
Já bych neřekl, že nestárne, spíš že je to mnohogenerační. Když zpívám, tak tam mám pětileté děti i sedmdesátileté babičky. Rádius mých písní je opravdu široký a myslím, že není moc zpěváků, kteří si tohle mohou pochvalovat.

Čím myslíte, že to je?
Nevím, já si tuhle otázku kladu denně a vždycky děkuji tam nahoru pánubohu, že jsem takový dar dostal. Je to pro mě nevysvětlitelná věc, že písně, které vznikly před 25 lety, oslovily i vnuky těch původních posluchačů.

Je nějaká píseň, kterou si publikum žádá, ale vy ji zpíváte trochu nerad?
Nojo, to jsou Poupata. Ne kvůli spartakiádě a kvůli tomu, co se o tom říká, jestli to bylo nebo nebylo prorežimní. O to nejde, Poupata prostě vznikla, pro mě to bylo obrovsky úspěšné období, spartakiáda byla něco výjimečného a lidi to nadchlo. Do dneška, když někde mám vystoupení, tak Poupata musím dát alespoň jako přídavek. Já je ale nemám tak v oblibě z toho důvodu, že je to taková dechovka, a to moc nemusím. Mám rád, když je v písni nějaká ta synkopa, když je to trochu aranžérsky barevné.

Nemrzí vás trochu, že lidé na koncertech chtějí hlavně ty dvacet třicet let staré hity?
Ale to není pravda, já jsem dostával spoustu e–mailů a zpráv, že by fanoušci chtěli něco nového. Proto jsem začal pracovat na albu, akorát jsem si nebyl jistý, jakou cestou jít. Tak jsem si dělal takový průzkum na rádiu Kiss, kde máme pořad Discopříběh, a posluchači se vyjadřovali, že by chtěli taneční diskotékovou hudbu. Tak jsem je poslechl a vzniklo album Čas vítězství. Myslím, že lidé, kteří mají rádi moji muziku, budou nadšení, protože je to hodně soudobé, ale zároveň melodické, jak ode mě očekávají.

Nové album vydáváte po deseti letech. Písně vznikaly celou dobu?
To ne, ty vznikají teď. Vytvořil jsme tandem s Hankou Sörossovou, což je textařka Dlouhé noci, a řekli si, že bychom mohli udělat kompletně autorské album. Pracujeme na tom tři měsíce, hudba je většinou moje dílo.

Singl Čas vítězství jste prý věnoval vnukovi Sebastianovi…
Ano, trochu jsme to tak napsali, protože to byl takový čas vítězství u nás v rodině, že je nový přírůstek. O dětech je i videoklip. Navíc mi připadalo dobré dát název Čas vítězství celému albu, protože nové cédéčko po deseti letech je i můj čas vítězství.

Líbí se skladba vnukovi?
Ten je úplně nadšený. Je mu patnáct měsíců, takže ještě nevnímá úplně všechno, ale když mě vidí v televizi, tak neví, co má dělat. Nejdřív se dívá na televizi, pak na mě a neví, co si o tom myslet.

V textu písně je také věta „Koho z nás pak sláva nezmění“. Sedí to i na vás, změnila vás sláva?
Já si myslím, že mě právě sláva nezměnila, že jsem pořád stejný. Razím heslo z pohádky Pyšná princezna „Nad nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj“. To celkem sedí k mé povaze. A také mám krédo, které je v mých písničkách: Žít nonstop, prožít si svůj diskopříběh, svoji lásku z pasáže a mít pár přátel.

Vy jste začínal u jazzu. Jak se vůbec kluk z cirkusové rodiny dostane k takovému žánru?
Podědil jsem talent po obou rodičích. Po tátovi, který byl jazzovým pianistou, mám vlohy pro muziku a po mámě mám v sobě to komediantství z cirkusu. To se všechno tak propojilo a ty jazzové začátky byly senzační. Já ale už věděl, že se chci živit jako muzikant a jako jazzman bych se neuživil. Tenkrát byla jazzová scéna spíš amatérská a muzikanti nebyli placení, takže jsem musel do profikapely. A dostal jsem lano do Kroků, kde zpívala Jana Kratochvílová. K tomu se váže takový hezký příběh: dva dny před tím, než jsem dostal tu nabídku, jsem Janu slyšel v rádiu a říkal si, že tuhle zpěvačku bych chtěl někdy doprovázet. Za dva dny jsem byl v kapele. To jsou takové osudové věci.

Občas si ale ještě zahrajete na různých jazzových koncertech. Berete to jako příjemnou změnu?
Příjemnou změnu určitě a hlavně to trochu sponzoruji, protože se to skutečně nedá pokrýt. Na jazzové koncerty chodí jen fajnšmekři, taková produkce se prostě nezaplatí.

Jak na vás tihle jazzoví fajnšmekři reagují? Nekoukají skrz prsty, když vidí popového zpěváka?
To jo, zpočátku. Chodí tam dvě party lidí, jedni se na mě těší, druzí jdou očumovat a řeknou: Tak se nám předveď. Když pak ale zahrajeme, tak je to většinou úspěch a tihle ortodoxní odpůrci přijdou a říkají, že je to dobré a že je škoda, že se jazzu nevěnuji.

Co na to říkáte?
Že bych umřel hlady.

Na hudební scéně se pohybujete už třicet let. Jak moc se proměnila?
Ona se moc nemění. Každý si pořád myslí, jak je to jiné, ale ne. Produkce, management je stejný, to má prostě svoje pravidla. Jediné, co se změnilo, je ta obrovská konkurence zvenku. Dneska, když se chce interpret prosadit, tak je to hrozně těžké. Udivuje mě třeba, že některá rádia nemají zájem o nové věci. Říkám si, co bude za pět let, když si nevychováme další interprety. Nemůžeme hrát pořád dokola 80. léta.

Vaše skladby také docela často znějí ve scénkách, které zesměšňují minulý režim. Nevadí vám to?
Nevadí, protože to je spíš taková recese. A já si myslím, že kdyby to byla špatná muzika, tak se dneska neprodává. Jestliže na mé koncerty chodí pět a více tisíc lidí, tak to není asi úplně náhoda. Samozřejmě jsou různé alternativní scény, které to zesměšňují, ale myslím si, že je to spíš taková křeč z jejich strany.

Jak se cítíte vy, když se koukáte na dvacet let staré vlastní videoklipy?
Strašně. Říkám si, jak jsme něco takového mohli natočit. Ale zase na druhou stranu, když si pustím zahraniční klipy z té doby, tak jsme nebyli o nic horší. Kroky například vozily ten nejlepší světelný park a diváci byli úplně nadšení. Když jsme do nich jako první pustili diskotékové efekty, tak šíleli a mysleli, že nad nimi přeletělo UFO. Vždycky jsme byli trochu napřed i v textech, zpíval jsem o aktuálních věcech jako céčka nebo cola.

Stále se vás lidé ptají, jestli sbíráte céčka a pijete colu?
Jasně, že jo. Pořád.

A sbíráte a pijete?
Ne, céčka už nesbírám a piju víno.

V roce 1998 jste složil píseň pro hokejisty. Jak to vzniklo?
Kluci vyhrávali v Naganu a už se vědělo, že budou mít minimálně stříbro. Tak svaz přišel s nápadem, abych napsal takovou oslavnou hymnu, protože jsem prý jediný, koho poslouchali v kabině. Napsal jsem tedy Správnej tým. Na Staromáku mě pak kluci přijali skoro za vlastního. To byl i takový zlom pro mě, díky tomu se rozjel comeback. Já jsem jim za to moc vděčný a občas zpívám na hokejových akcích. Také mě samozřejmě zasáhlo nedávné letecké neštěstí a dokonce mě oslovila sestra Pepy Vašíčka, abych zpíval na pohřbu. To je zase ta smutná část života, ale přijal jsem to, protože je to pocta.

Přelom tisíciletí je také doba, kdy jste začal psát muzikály. Co vás na tom lákalo?
Věděl jsem, že bych celkem měl autorský potenciál vytvořit něco většího. Nabídka pak přišla v hodně smutném období, když nám zemřela dcera a já nechtěl nic dělat. Kamarád mi ale řekl, že to takhle nejde, že bych se měl zapojit do nějakého většího díla. V té době jsem už měl trochu v hlavě Kleopatru, takže jsem se rozhodl, že to zkusím. Nakonec to byl obrovský úspěch, na Kleopatru přišlo přes milion diváků, dostala se až do Jižní Koreje, takže jsem pokračoval s dalšími muzikály jako Angelika nebo Kat Mydlář.

Už máte v hlavě nějaký další divadelní projekt?
Mám dva. S Mirjam Landovou chystáme teenagerovský muzikál podobný High School Musical nebo Škole ro(c)ku. Hlavní roli by tam měla mít dívčí skupina 5Angels. Na rok 2013 pak připravuji muzikál Mata Hari. To je zase zajímavá ženská postava, která bude ohromně emocionální. Hlavní roli už jsem nabídl Kateřině Brožové.

Budete mít pokračovatele v rodině? Vaše žena je bývalá tenistka. Vedli jste dceru k hudbě nebo sportu?
K obojímu, akorát že ona je spíš intelektuálně založená, takže jí sporty vůbec nezajímají. Zkoušeli jsme pár hodin tenisu, ale ona si sedla doprostřed kurtu a řekla, že nic dělat nebude. Tak potom chodila na herecké kroužky a teď studuje v New Yorku školu zaměřenou na umění a divadelní produkci. To ji moc baví a kdo ví, třeba mi bude dělat produkci při dalším muzikálu.

Jaké to pro vás je, že dcera odjela do Ameriky a svěřila vám vnuka?
Ono to není tak horké. Budeme se vídat každý měsíc. Rozhodně neodpoutáme na rok mámu od malého.

A jak často se vídáte se synem, kterého jste letos oženil?
Docela často, akorát já to mám trochu těžší s časem a on také, protože dostudoval policejní akademii a chodí do práce. Nicméně máme krásný vztah a jsem rád, že ho mám.

Autor: Andrea Zahradníková

5.10.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Už téměř rok se hradecký krajský soud zabývá jedním z nejrozsáhlejších případů daňových úniků při výrobě tabáku ve východních Čechách. Osm podnikatelů a dvě firmy měli připravit stát o 130 milionů korun za nepřiznanou spotřební daň.

Řezali tabák a připravili stát o 130 milionů

Strahovský stadion. Ilustrační foto.

Zase koncovka... Zase remíza

Obraz Klanění tří králů patří Smiřicím, rozhodl soud

Hradec Králové - Ve sporu města Smiřice a farnosti Holohlavy o vlastnictví barokního oltářního obrazu Klanění tří králů dal Okresní soud v Hradci Králové zapravdu Smiřicím.

Na Opočenský divadelní podzim zavítá Limonádový Joe

Opočno - Opočenský divadelní podzim pokračuje 20. října. Na pódiu Kodymova národního domu se v 19 hodin představí obnovený divadelní spolek Tyl z Rychnova nad Kněžnou s notoricky známým Brdečkovým příběhem Limonádový Joe – kusem z prostředí Divokého západu, kde se v místním baru scházejí kovbojové, honáci dobytka i různí dobrodruzi a podnikavci.

Chystá se turnaj neregistrovaných hráčů v Dobrušce

Dobruška - Kuželkářský klub Dobruška pořádá turnaj čtyřčlenných družstev mužů a žen pro neregistrované hráče v disciplíně 4 x 60 hodů sdružených.

Pryč s billboardy? Před volbami zákaz (ne)vadí

Hradec Králové - Na jedné straně se z billboardu usmívá Petr Robejšek s Danielou Luskovou (Realisté), kterým z druhé strany „kryje“ záda Tomio Okamura (SPD). Jen o kus dál na stejné cestě, na silnici první třídy z Hradce Králové do Pardubic, láká řidiče k volbám předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek. V jiných časech by se nad tím člověk nepozastavil.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení