Dávno předtím, už ve svých pěti letech, ovšem složila první talentové zkoušky, když před učitelem výtvarného oboru LŠU nakreslila jedním tahem Červenou Karkulku. Po úspěšně završených studiích architektury pak hledala zaměstnání a osud ji zavedl do Mariánských Lázní, které jí učarovaly a které představuje v lapidáriu Dobrušce na svých perokresbách.

Ludmila Míková prohlašuje, že omšelou krásu tamních staveb začala vnímat už při první návštěvě Mariánských Lázní – a to ve chvíli, kdy zvedla hlavu nahoru hned poté, co jí na ni spadl kus štukové výzdoby. Hned na začátku pracovní kariéry, kdy nastoupila na pozici architekt – projektant ve Stavoprojektu, se drobné perokresby lázeňské architektury pro ni prý staly únikem od tehdy přísně normované typologie staveb.
Nejvíce momentek vzniklo při procházkách s kočárkem, čemuž odpovídá i malý a skladný formát. Perokresby byly postupně zveřejňovány v Mariánskolázeňských listech. Při podrobných pohledech na fasády totiž objevovala množství nevídaných objektů, vedle bohů, také třeba parník, lokomotivu, sovy, mušketýry nebo smutné krásky. Další a další obrázky vznikají dodnes, přestože většinu práce tvoří na počítači. Stále totiž s oblibou bere do ruky také tužku nebo pero.

Slavnostní zahájení výstavy Stará dobrá místa v lapidáriu Městského úřadu v Dobrušce se uskutečnilo 4. června. Autorku i její tvorbu zajímavě přiblížila Míkové bývalá spolužačka Jana Rejzková, která mimo jiné řekla: „S pohledem na vystavené obrázky Ing. arch. Ludmily Míkové najednou sedím v lavici zdejšího gymnázia a bez dechu sleduji, jak její tužka kouzlí tváře, postavy, ornamenty a hrot té tužky se vždy neomylně posouvá do správných křivek."
Stará dobrá místa jsou podle ní ta, kde nám bylo dobře, nebo také ta, jež nám připomínají něčí gesta, místo, předmět, který vezmeme do ruky a rázem se vrátíme zpět do zdánlivě zapomenutých okamžiků našeho života. Na úplný závěr pak ještě Jana Rejzková na adresu vystavovatelky dodala: „Všechny své vlastnosti, včetně tvořivosti dokázala rozvinout do veliké šířky, což dokazuje svými obrázky, které přináší pro potěchu oka i duše."

Proč výstava dostala název Stará dobrá místa, se účastníci vernisáže dozvěděli od samotné Ludmily Míkové: „Velmi dlouho jsem váhala, jak výstavu nazvat. Nakonec jsem si řekla, že to, co kreslím, jsou stará dobrá místa a města. Do jednoho takového jsem se přestěhovala a další takové jsem tady opustila. Vracím se sem ráda a vždycky se těším na návštěvu měst a vesniček, kde jsem získala životní základy. Na svých obrázcích jsem přivezla trochu lázeňské pohody z Mariánských lázní, kde žiji už větší polovinu života."

Nezbývá tedy než se o pravdivosti všeho, co bylo uvedeno, přesvědčit osobní návštěvou černobílé expozice. Je přístupná do konce měsíce června během provozní doby Městského úřadu Dobruška.

Dana Ehlová